Good bye SLAYER! Definitivní konec thrashové legendy?
Songy Angel of Death, Black Magic nebo Rainning Blood zazněly naposledy. Legendární Slayer odehráli minulý týden svůj poslední koncert na českém území, zhruba 20 jich ještě proběhne v Evropě a Americe. Skončila tak epochální éra jedné z nejzásadnějších kapel světa, a to po dlouhých 38 letech. Opravdu to Slayer zabalí?
38 let thrashového běsnění
Nemá smysl tady rekapitulovat historii Slayer a jejich dopad na metalovou scénu. Slayer zasáhli snad každého, kdo o metal jen trochu zavadil. Mě tato kalifornská čtveřice ovlivnila obrovským způsobem a otevřela mi cestu k extrémnímu metalu. Znal jsem jen heavy metal a pak se ke mně jednoho dne dostala nahrávka Reign in Blood. Pamatuji si dodnes, jak jsem poprvé pustil kazetu a 30 minut jen stál a byl totálně v prdeli. Nevěřícně jsem kroutil hlavou nad tou překypující energií, která se na mě valila z repráků. Musel jsem to poslouchat znova a znova. Podobný dopad na mě měly i další rané nahrávky Slayer, jmenovitě Show No Mercy, Hell Awaits, South of Heaven a Seasons in the Abyss. Droga zvaná thrash metal si mě omotala kolem prstu. Až poté přišly na řadu další skvělé kapely jako Sodom, Kreator, Exodus, Testament, Overkill, Dark Angel, Destruction a mraky dalších. Jenže Slayer byli první. Kruh se uzavřel 17. listopadu 2008, kdy jsem poprvé zavítal na koncert Slayer v Praze. Američané to tam vyplenili do posledního dechu. Původní sestava, parádní setlist s kompletním přehráním desky "Reign in Blood", žádné zbytečné efekty. Jen čirá oslava thrash metalu a kultu Slayer. Nikdy potom už Slayer tento první dojem nepřekonali...
Bez Jeffa. Byli to vůbec Slayer?
Když v květnu 2013 zemřel kytarista Jeff Hanneman, byla to rána pro celý metalový svět. Tábor fans se okamžitě rozdělil na 2 skupiny. Ta první Jeffovu smrt považuje za konec Slayer, druhá zase podporovala kapelu v dalším pokračování. Podle mě mají pravdu obě strany, i když jsem si v daném okamžiku neuměl Slayer bez Jeffa a jeho typické kytarové hry představit, sám mistr by si konec kapely určitě nepřál. Navíc Slayer na jeho místo angažovali pokaždé výborné muzikanty v čele s Gary Holtem (Exodus). Jako předčasný konec Slayer však vnímám následný vyhazov bubeníka Dave Lombarda téhož roku, o kterém bylo napsáno mnohé. Rázem z původní sestavy zbylo poloviční torzo a celé to na mě působilo jako držení se koryta zuby nehty. A to navzdory tomu, že poslední desku "Repentless" považuji za velmi kvalitní. Koncerty Slayer začaly připomínat spíše divadelní nebo cirkusové představení velkých rockových hvězd a mně začal chybět ten undergroundový duch, který i přes své obrovské jméno, do onoho roku 2013 Slayer měli.
Bylo na čase skončit
Z předcházejícího odstavce vyplývá, že jsem za konec Slayer rád. Jak několikrát uvedl Tom Araya, v jeho případě se sešlo více faktorů, od únavného cestování až po zdravotní problémy s krční páteří. Co se týká Kerryho Kinga, tam si myslím, že on by klidně ještě nějaký ten rok se Slayer přidal. Ostatně, potvrdil to i v několika rozhovorech. Pevně věřím, že tento chlapík bude i nadále hudebně aktivní, ale zároveň doufám, že to nebude pod značkou Slayer. Jsem toho názoru, že Slayer končí ještě relativně důstojně a naštěstí se nedostali do stádia, kdy by parodovali sami sebe. Do věcí kapely člověk nevidí, ale asi bude zajímavé, jakým způsobem vyřeší oba protagonisté obchodní stránku kapely. U Arayi nepochybuji, že se z hudebního světa stáhne, ale mám obavy, aby z druhé strany nedošlo ke vzniku jakéhosi "Kerry King - Slayer tribute". Slayer by měli skončit definitivně, bez přiživujícího plamenu naděje a revivalových sklonů...
Nikdy neříkej nikdy aneb uvidíme ještě Slayer live?
Obrovský odkaz Slayer bude určitě po nějaké době lákat promotéry velkých akcí k přemlouvání kapely, aby ještě jednou vystoupila. Podobných reunionů již proběhlo mnoho, úspěšných i trapných. V případě Slayer doufám, že k žádné podobné šaškárně nedojde. Přeci jen, thrash metal není hard rock a mydlit extrémní žánr třeba v pětašedesáti může být víc směšné než prospěšné, ale třeba se pletu. Jenže pokud celý život děláte jen muziku a najednou přestanete, určitě vám to dřív nebo později začne chybět. Jediné, kdy si ještě dovedu Slayer představit na pódiu, je případný exkluzivní koncert v klubu, např. k výročí smrti Jeffa Hannemana, či tak podobně. Ve všech jiných případech nechme legendu raději ve vzpomínkách a v drážkách nesmrtelných vinylů. Dostáváme se však do období, kdy se podobné scénáře budou u kapel z 80. let množit...
Na závěr nezbývá, než se poklonit a poděkovat. Každý koncert Slayer byl pro mě zážitek, staré desky zůstávají nedotknutelnými kulty a vydání každé další bylo vždy považováno za svátek. Díky Slayer!
Kdo bude další?