Cestopis 2018: Keňa & Tanzanie

Hodně lidí se mě ptalo, proč právě Keňa. Takže, těch důvodů bylo několik. Vysněných zemí, které bychom s partnerkou Simčou rádi navštívili, je samozřejmě mnoho, ale u výběru Keni hrálo roli několik faktorů. V prvé řadě to byly akční letenky, které Simča objevila koncem ledna. Já jsem sice chtěl jet někam, kde má drahá polovička nebyla (Simča strávila v roce 2013 čtvrt roku v Nairobi výukou angličtiny), ale po jejích argumentech, že tu zemi vlastně nepoznala kvůli práci, jsem kapituloval. Koneckonců, i pro mě představuje Keňa ikonickou africkou zemi. Už jako malého mě fascinovaly fotky ze safari nebo scénické záběry slonů se zasněženým Kilimandžárem v pozadí. Bylo rozhodnuto. Za dvanáct litrů jsme koupili letenky Mnichov - Istanbul, Istanbul - Nairobi a opačně. Simča během snad dvou dnů nastřelila hrubý program třítýdenního dobrodružství, který jsme pak více či méně úspěšně dodržovali. Klobouk dolů, protože já bych tohle dával dohromady rok a ještě bych to udělal špatně.

Pak začal pětiměsíční maraton příprav. Nahlásit a nechat si schválit dovolenou v práci, projít sérií očkování, já si musel nechat vystavit nový pas, koupit všechny potřebné věci a také poslat různé zálohy (např. za safari) nebo zaplatit některé hotely předem. Někdy nás překvapilo, jak je Keňa i Tanzanie zatraceně předražená. Naštěstí jsme nemuseli jíst jen chleba s máslem, haha. Poslední červnový týden byl naprostý extrém. Jednak jsem se potýkal s časovým presem a věci jsem si nečekaně balil až na poslední chvíli, druhou skutečností byl nápor v práci před dovolenou. A protože zákony schválnosti pracují spolehlivě, posralo se toho víc, než bych očekával. Jenže já chtěl odlétat bez černého svědomí, že jsem něco zazdil. No nic, nakonec to dobře dopadlo a v pátek před odjezdem jsme si (ne)stylově zašli do číny na večeři. Tajně jsem doufal, že mi Simča aspoň popřeje a koupí pivo k svátku, ale ona ta potvora prostě zapomněla!!!

Den 1: Praha - Mnichov - Istanbul (30. 6. 2018)

První den naší cesty nás čekalo cestování. Ráno v osm jsme sedli do autobusu společnosti Leo-express z Prahy do Mnichova, kde jsme měli být krátce po poledni. Musím tedy říct, že takový luxus jsem v autobuse nikdy neměl. Servis sice nebyl žádný a kávovar fungoval spíše na spojení dobrého slova a hrubé síly, nicméně ten prostor na nohy, kdy jsem je mohl i natáhnout, byl prostě k nezaplacení! Cesta probíhala navzdory začínajícím prázdninám v poklidu, až na jednoho hlučného cestujícího, který volal (zřejmě) svému kamarádovi jménem Jarda. Takže jsme si vyslechli nejprve chválu autobusu, pak že se chystá na dovolenou a za odpočinkem. Když ale volal Jardovi potřetí a na celý autobus probíral své známosti, začala mi s ním docházet trpělivost. Tomu seschlýmu chlapovi bylo asi šedesát, ale připadal si minimálně na třicet. S povděkem jsme uvítali příjezd do Mnichova, kde nechybělo moc a nechal jsem v tom úžasném autobusu džísku, pro kterou jsem se musel vracet z nástupiště. Čekalo nás šest hodin čekání a poflakování se po letišti. Nakonec jsme šli na odbavení. Protože jsme měli namířeno do Istanbulu, bylo zde mraky Turků. Když jsme se dostali na řadu, paní nám zkontrolovala pasy i zavazadla, a pak se zarazila a my zřetelně slyšeli typické německé "ŠAJZE!". Simči kufr poslala jinam! Začala volat, omlouvat se a jednat. Nakonec nás ujistila, že se s kufrem v Nairobi určitě shledáme. No, vzhledem k tomu, že nepůsobila příliš přesvědčivě, moc jsme tomu nevěřili. Další kontrola na cestě do gatu a zde si mě vytáhli němečtí celníci pro extra kontrolu pasu. Chápu, já to té bábě při pasovém focení na úřadě říkal, že tam vypadám jako terorista a ona jen znuděně prohlásila "hotovo, bývají tady i horší". Kontrolou jsem prošel, ale jestli mě někde zatknou za to, že jsem velvyslanec Tálibánu, má to bába spočítaný. Při této myšlence jsme vstoupili do bezcelní zóny, kde jsme okouněli další hodinu a půl, než jsme se konečně nalodili na palubu létající obludy od Turkish Airlines. Při startu jsem sledoval letecký provoz na mnichovském letišti. Mazec. Říkal jsem si, kolik vteřin máme asi na start, než dráhu využije další přistávající letadlo? Odpověď byla "určitě málo". Start proběhl v pohodě, zhruba tříhodinový let také. Na palubě večeře - celkem dobré maso s přílohou. Turecká kuchyně nezklamala. Zapil jsem to překvapivě dobrým německým pivem. Z okna jsme sledovali Alpy, Balaton nebo mohutný Dunaj. Před přistáním pak úžasný přelet nad nasvíceným Istanbulem. Po přistání jsme dlouho hledali pasovou kontrolu. Atatürkovo letiště je jedno z největších na světě a vyznat se tady je fakt umění. Nakonec jsme se po necelé hodině konečně dostali před letištní budovu. Letadlo do Nairobi nám letí až druhý den večer, takže máme zabookovaný hotel nedaleko letiště. Poprvé jsme vyzkoušeli Uber. Nasedli jsme do černé dodávky Mercedes a asi za patnáct minut nás dovezli do hotelu. Vše v pohodě, na přespání ideální. Unavení jsme vytuhli hned po sprše.

Den 2: Istanbul + odlet do Nairobi (1. 7. 2018)

Ráno jsme měli budíka na sedmou. Celkem rychle jsme se vyhrabali z postele a za chvíli už stepovali před hotelem. Nad hlavami nám létala obří dopravní letadla. Rachot jako blázen. Divíme se, že jsme vůbec usnuli. Uber přijel na čas a kolem osmé nás vysadil na letišti. Vzhledem k tomu, že Turkish Airlines umožňují tour po Istanbulu včetně snídaně a oběda, řekli jsme si, proč to nevyužít. Na pointu, odkud tyto tour vyráží, nám sebrali letenky do Nairobi, a tak jsme trochu znejistili. Naštěstí po chvíli vyšli průvodci, rozdělili si nás podle jmen, vrátili letenky a nacpali do autobusů. Cestovali jsme tak s hodně mezinárodní skupinou, kde nechyběli dva Pákistánci, Japonky nebo přechytralá stará Američanka. Snídani jsme měli v restauraci Tamara v samotném historickém centru města. A byla skvělá. Čerstvé pečivo, vajíčko natvrdo, zelenina, džusy, výborná káva. Nacpaní jsme vyrazili na památky. Překvapilo mě, jak je tady vše na pětníku. Ačkoliv začínalo pekelně pražit slunce a turistů okolo pořád přibývalo, líbilo se mi tu. Svým způsobem je tohle historické centrum majestátní i pohádkové zároveň. Palác Sultanahmet mě uchvátil svou architekturou, Modrá mešita zase svou atmosférou. I když jsem celkem protinábožensky zaměřen, dýchla zde na mě zvláštní aura. Škoda jen, že zde bylo tolik lidí a člověk nemohl trochu více nasát okolní atmosféru. Dovnitř nás pustili jen zahalené, takže ze Simi se stala muslimka k nepoznání a na mě navlékli žluté sukno, ve kterém jsem dokázal udělat krok o délce maximálně dvacet centimetrů. Čekal jsem, kdy se před mocným Alláhem natáhnu jak dlouhej, tak širokej, ale nakonec jsem mu tu radost neudělal. Prošli jsme také místní galerii a muzeum zbraní. Pak nám průvodkyně zmizela. Celá výprava na ni čekala, ale to už si to ona dávno obědvala. Naštěstí jsme tuto variantu vytušili a vydali se sami do restaurace Tamara. Naše intuice byla správná a tak jsme si dali pořádně do nosu. Jídlo měli Turci opravdu excelentní! Odpoledne jsme ještě navštívili Hagiu Sophiu. Ještě, že jsme byli od Turskih Airlines, protože na vstup čekala kilometr dlouhá fronta. Úžasný palác s extrémně zajímavým interiérem, kde se kloubí křesťanské a islámské prvky. Opět, kdyby tu byl člověk sám, dokázal by si zde vychutnat každý detail. V tom vedru jsme začali mít památek dost a konečně nastal i čas odjezdu na letiště. Tam jsme dorazili cca dvě hodiny před odletem. Ten byl nakonec o hodinu opožděn. To nám poněkud přidělalo vrásky na čele, protože v Nairobi nás měl čekat domluvený taxikář. Napsali jsme, že se let opozdí. Start opět v pohodě. Letělo s námi i dost Evropanů. Bylo vidět, že je v Keni sezóna v plném proudu. Vzhledem k tomu, že jsme seděli hned za business třídou, večeře u nás byla rychle. Opět skvělá. Zapil jsem ji pivem, Simča vínem. Pokusili jsme se spát, ale mně to moc nešlo. Poprvé jsem sáhl po poslechu hudby, kterou jsem si stáhl před odjezdem do mobilu. Takže kdesi nad Egyptem hřměli MALOKARPATAN, AIR RAID, DEATHAMMER nebo WINDHAND. Sledoval jsem na obrazovce dráhu našeho letu, ale někde za polovinou letu už jsem se také odebral do říše snů...

Den 3: Přílet do Nairobi - přesun na jezero Baringo (2. 7. 2018)

Nad Etiopií mě vzbudil personál nabízející sendvič, Simča spala dál a tak měla smůlu. Místo ve dvě hodiny ráno jsme v Nairobi hladce přistáli o hodinu později. Ačkoliv jsme již měli koupená a vytištěná víza, museli jsme před pasovou kontrolou znovu vyplňovat lejstra. Odbavení pak proběhlo celkem rychle. Také kufrů jsme se dočkali, takže německá úřednice to zvládla, hurá! V bankomatu jsme vybrali keňské šilinky na cca pět dní. Jinak jsme měli rozpočteny americké dolary, na které Keňané slyší vždy a všude. Vyšli jsme před letištní halu, byli čtyři ráno a náš taxikář jménem Festus nikde. Telefon nedostupný, pecka. Ok, vzali jsme si Uber, který nás vezl na adresu hotelu. Zamířili jsme do oblasti, která nevypadala příliš vábně. Na Bookingu psali, že se hotel špatně hledá, ale že až tak? Náš řidič nakonec po diskuzi zavolal na uvedené číslo, které zvedl majitel hotelu a navedl ho kousek od nás k myčce aut s tím, že až tam budeme, máme mu zavolat. Když jsme dorazili na místo, telefon měl vypnutý. Kolem nás procházeli zvláštní chlapi, někteří z nich měli nějaké tyče v rukou. Tak tady bych z auta nevystoupil ani za milion. Nebyla to dobrá situace, ale řidič Uberu nás v tom naštěstí nenechal. Zavolal ještě na číslo Festusovi a ten to kupodivu zvedl (zřejmě když viděl keňské číslo) a řekl, že na hotel nikoho neberou, protože mají plno. A hotovo. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se ubytovat poblíž v Ngong Hills hotelu (pobočka Hiltonu), kam nás řidič zavezl, abychom neskončili na ulici v té podivné čtvrti. Zaplatili jsme za ubytování mnohonásobně více, jenže co nám zbývalo? Koneckonců, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Takhle jsem si své první minuty v Africe nepředstavoval, haha!!! Blbé bylo, že jsme si tenhle hotel ani neužili, protože jsme vstávání naplánovali již na sedmou hodinu ráno. Takže jsme se vyspali dvě hodiny, ale alespoň jsme si ráno dopřáli skvělou anglickou snídani, která byla v ceně. Ještě jsme si na recepci domluvili úschovu kufrů na další čtyři dny a vyrazili jsme konečně do divočiny. Ta začínala vlastně už za branou hotelu. Po silnici se proháněly (v podstatě bez pravidel silničního provozu) nejrůznější typy aut, náklaďáků, busů a motorek. Vše staré, polorozpadlé. Někdy mi to připadalo jako soutěž o to, který vůz vypustí do vzduchu více emisí. Uberem jsme dojeli přímo do špinavého centra Nairobi na stanici matatu. Matatu je síť místních dopravců, kteří provozují pravidelné cesty dodávkami do měst po celé Keni. Je to nejlevnější způsob motorizované dopravy, kterou využívají místní. Hned po výstupu se na nás sesypali černoši nejrůznějších zjevů, prali se o nás, nabízeli nám cokoliv, od svezení až po ovoce. Nakonec jsme našli matatu jedoucí do města Nakuru, což byl náš směr. Jednalo se o starou toyotu pro deset osob, která vyjede ve chvíli, kdy se plně obsadí. Tentokrát jsme dlouho nečekali. Chvíli jsme se proplétali špinavým centrem města, oproti kterému by Ostrava s Havířovem a Chomutovem dohromady mohly kandidovat na ekologické město roku. Tady to byla směs pouličních stánků, tuny odpadků, špinavých autoservisů a všudypřítomných pneumatik. Po cestě z města, která trvala dvě hodiny, jsme viděli na kraji silnice prodávat nejrůznější věci. V Keni frčí třeba postele nebo náhrobky. Řidič byl ukázněný, přesto se mi někdy zdálo, že jedeme příliš rychle. Vystoupali jsme až do výšky 2700 metrů nad mořem, kde se vše zahalilo do mraků. Pak následoval sjezd do města Naivasha. Zde přistoupilo několik dalších lidí a jeli jsme přeplnění. Cesta do Nakuru byla nekonečná, protože to bylo dalších cca 200 kilometrů po horší cestě. Pozorovali jsme nádhernou krajinu kolem. V dáli hory, typické africké stromy a zelené pláně. Viděli jsme první zebry. Čím dále jsme jeli, tím více bylo vedro. Však jsme také mířili k rovníku. Po příjezdu do Nakuru se o nás opět poprali. Tohle město nevidí bělochy každý den, a zvlášť krásnou blondýnku. Narazili jsme na problém. Přestup na další matatu nebyl na stejném místě a tak se nás ujal místní domorodec, který působil zfetovaně, šilhal, smrděl a kulhal. Vedl nás stále dál a dál od místa, kam jsme přijeli. Kolem nás znělo od místních jen "mzungu" "mzungu", což je ve svahilštině "běloch". Našemu samozvanému průvodci jsme řekli, že dál nejdeme, ale on nás ujišťoval slovy "double sure" o tom, že ví, kde to je. A měl pravdu. Vzal nás na další stanici, kde již stálo matatu směr Marigat. Dostal sto šlupek (asi 10 Kč) a byl z něj neskutečně šťastnej člověk. Tady někde jsem si začal uvědomovat, že tihle lidé to s námi nebudou myslet zle, jen z nás chtějí něco mít. Jsou to prostě divoši a způsob jejich vyjadřování je trochu neurvalý. Když použiji výraz "křováci", nemyslím to vůbec negativně. Prostě jsou. Věřit ale nikdy nebudu keňským řidičům matatu. Nasedli jsme do dodávky, která měla na střeše snad deset pytlů s jídlem a uvnitř se nás tísnilo osmnáct. Ok, měla to být jen hodina cesty. Jenže tohle řídil magor, co měl nohu pořád na plynu. S každou zatáčkou a s pomyšlením na stav a kapacitu vozidla jsem si říkal, že tohle nemůže dopadnout dobře. Jeli jsme pořád plnej, v protisměru jsme předjížděli jiná matatu, krávy s povozy, prolétali jsme vesnicemi. Bourat, tak jsme na místě mrtví. Navíc cestou jsme stále nabírali další pasažéry, nakonec nás v autě pro deset jelo dvacet tři!!! Když jsme z té plechovky vylezli, říkal jsem si, že to byla ta nejšílenější cesta v mém životě a jsem rád, že jsme jí přežili. Pak nás místní rasta boy autem dovezl do Robert´s kempu na břehu jezera Baringo. To bylo cca třicet kilometrů. Cestou nás přemlouval k návštěvě hadí farmy (já mám z hadů fobii). Prostě dohazoval kšeft svým kámošům, což nebylo nic neobvyklého. Po příjezdu do Robert´s kempu na nás dýchla ta pravá přírodní Afrika. Kemp byl přímo na břehu nádherného jezera Baringo, které je plné hrochů a krokodýlů. Mezi kempem a vodou není žádný plot. Prošli jsme si kemp, ubytovali se v chatce-stanu a objednali si večeři. Ta se připravovala skoro dvě hodiny, ale stála za to. Kuřecí maso i tilápie ulovená v jezeře byly chutné. K tomu jsme poprvé ochutnali keňské pivo Tusker. To mě moc mile překvapilo svou nahořklou chutí. Holt plzeňská receptura je plzeňská receptura. Ale co bylo vůbec nejlepší, to byla skutečnost, že jsme tu byli úplně sami. Setmělo se brzy, na rovníku kolem půl sedmé padla tma, jako když zhasnete. My seděli pod lampióny na terase přímo na břehu jezera, jedli, popíjeli a sledovali, jak se jezero probouzí k večernímu životu. Pár metrů od nás se vynořil hroch i s mládětem. Až mi zaskočilo. Majitel kempu na druhé straně šajnoval světlem do vody a odháněl další hrochy, kteří se chodí do kempu pást. Prý to tak dělá, když jsou hosté ještě venku. Osaměli jsme na terase a od jezera se zvedl vítr, do toho jsme slyšeli hrochy a šplouchání vody. Strašidelný, ale naprosto romantický zážitek! Přesunuli jsme se do stanu, ale i navzdory tomu, že jsme přiletěli ve čtyři ráno, spali dvě hodiny a jeli více než 600 kilometrů matatu, nechtělo se nám spát. Vylezli jsme tedy ven a pozorovali nádherné africké nebe plné hvězd. Blízko nás byli hroši. Lehce nebezpečný, ale hodně silný moment. Ve chvíli, kdy Simča fotila na stativ, něco zašustilo v křoví pár metrů od nás. Já se lekl a strhl nás k útěku do stanu. No trapas. Byl to asi hroch, ale pravděpodobně dost daleko od nás. Ovšem atmosféra divočiny mě dostala. Když jsme ulehli na pohodlnou postel, bylo krásné teplo, přesto čerstvý a svěží vzduch. Po střeše stanu nám běhala opice a od vody bylo slyšet hroší odfrkávání. Vše daleko od signálu, civilizace, smradlavých aut, kanceláří, marketingových sloganů a prázdných politických hesel. Co víc si přát?

Den 4: Jezero Baringo - přesun na jezero Naivasha (3. 7. 2018)

Ráno jsme vstávali v půl šesté. Měli jsme totiž naplánovanou plavbu po jezeře Baringo za východu slunce. Když jsme přicházeli na břeh kousek za restaurací, mávali na nás již dva domorodci. Abych to upřesnil, Baringo není jen tak nějaké jezero. Má celkem třináct ostrovů, z nichž jeden má kolem dvou tisíc obyvatel a školu. Jezero je sladkovodní a s rozlohou 130 km² patří mezi největší v Keni. Ještě před vstupem na loďku vidíme asi tři metry od nás krokodýla, kterému z vody kouká jen část ocasu. Během nalodění proběhl východ slunce. Úžasná podívaná. Pravděpodobně nejkrásnější východ, jaký jsem kdy viděl. Paprsky slunce pomalu olizovaly vodní hladinu, pak přilehlé stromy a celou krajinu pohltil zlatý háv. Mezitím se probouzela i zvířata kolem, přesto zde vládl nepopsatelný klid, který narušoval pouze chvilkový zvuk motoru naší bárky. Na lodi strávíme celé dvě hodiny. Domorodý průvodce dobře věděl, kam nás vzít a ještě nám o všem povyprávěl. Takže jsme viděli zblízka ohromnou armádu ptactva nejrůznějších druhů. Vládli jim však orli. Ti nejen že posedávali různě na větvích stromů a čekali na svou kořist, ale při obeplouvání jednoho z ostrovů nám průvodce ukázal, jak rychle si orel uloví rybu. Od místního rybáře si vzal ulovenou rybu a cca sto metrů před orlem ji hodil do vody. Při tom zapískal na prsty zvuk podobající se orlímu pískotu. Trvalo to možná jen tři, čtyři vteřiny a orel již rybu odnášel do nedalekého hnízda. Během plavby jsme viděli krokodýly, ještěra a v jejím závěru hlavní atrakci hrochy. Připluli jsme do zátočiny, kde to nejprve vypadlo, že z vody koukají uši jednoho hrocha. Postupně se jich na deset patnáct metrů začalo vynořovat kolem deseti. Když se jeden vynořil kousek od lodi, lekl jsem se a trochu jsme přestali důvěřovat bezpečí loďky. Nic se však nestalo a to zhruba půlhodinové sledování hrochů stálo opravdu za to. Velký respekt k přírodě. Pak jsme zakotvili v Robert´s kempu, dali malou snídani a připravili se na tzv. walking safari. Opět si nás vyzvedl průvodce, stejný jako na plavbě, a vyrazili jsme po svých do buše. Procházeli jsme okolím Robert´s kempu a průvodce nás vedl pěšinami, které využívají místní. Prošli jsme vesnicí, potkali několik pastevců krav a mířili jsme směrem k nedalekému kaňonu. Během cesty nám říkal a ukazoval různé zajímavosti. Např. to, že trny z akácie používají místní jako párátka. Nebo že medu tamních včel přikládají domorodci velkou váhu. Přidávají ho do všeho, i do alkoholu. Nicméně se díky němu hlavně léčí. Procházeli jsme okolo obřích termitišť a také jsme byli ujištěni, že na hady (a že jich v Keni je) ve dne určitě nenarazíme. Pak začal odvalovat jeden kámen za druhým a já čekal, kdy se tam objeví stočená mamba. Průvodce nám chtěl najít škorpióna a také se mu to po asi dvaceti kamenech povedlo. Ihned škorpiona chytil do holé ruky a začal nám popisovat, jakým způsobem vpraví jed své oběti. Měl celkem šest zásobníků jedu. Samotného průvodce prý kousl v životě již několikrát. Brrr. Poté jsme prošli placem, který děti z nedaleké školy využívají jako fotbalové hřiště, a vyškrábali jsme se po skalách na vyhlídku nad kaňonem. Lilo z nás, protože bylo krátce před polednem a slunce se do nás opíralo plnou rovníkovou silou. Ovšem výhled na údolí a velkou část jezera Baringo stál za to. Ze školy k nám doléhal křik dětí. Jinou stezkou jsme sešli zpět dolů, prošli vesnicí a za pár minut jsme se ocitli znovu v Robert´ s kempu. Nebyli jsme tu ani čtyřiadvacet hodin, ale toto místo jsme si zamilovali. Dokázal bych si zde představit týden a ani to by nestačilo. Námi zvolený harmonogram však velel k dalšímu přesunu. Majitelé kempu nám zavolali odvoz do Marigatu. Tam se na nás opět vrhli a usadili do matatu směr Nakuru. Odjezd dlouho trval, tak jsme si koupili od místních ovoce. I zde každý znal Petra Čecha, Arsenal a Chelsea. Vůbec, v Keni je fotbal a Premier league nesmírně populární a soudě dle dresů na lidech a nálepek na autech je zde nejpopulárnější Manchester United, což je samozřejmě správně, hehe. Cesta do Nakuru proběhla tentokrát relativně v pohodě. Po příjezdu jsme již věděli kudy se dostat na správnou zastávku matatu. Sebevědomě jsme proto kráčeli chudými ulicemi přeplněnými lidmi a odpadky. Našli jsme to sami a rychle. Dalším mamatu jsme jeli do Naivashy. Čas plynul rychle a cesta neutíkala. Řidič pořád telefonoval, nedával pozor na cestu a stále někde zastavoval. Zhruba dvacet kilometrů před cílem nás chytil liják a on na to šlápl. V Naivashe pak jel jako smyslů zbavený. Přežili jsme to. Po výstupu nás čekala ještě cesta do Fishermen´s kempu. Před tím jsme však potřebovali vybrat keš. První bankomat nefungoval, druhý naštěstí ano. U každého z nich byla ozbrojená ochranka. Nakoupili jsme na místním trhu a v obchodě a pak jsme si dali ještě pravý mangový džus. Ten nejlepší, co jsem kdy pil. Co na tom, že dámy z obsluhy měly extrémně špinavé ruce? Přece jsem se na břišní tyfus neočkoval jen tak! Chutnal skvěle! Nasedli jsme do matatu, dlouho čekali a mezitím se sešeřilo. Pak jsme vyrazili po méně frekventované cestě kolem jezera Naivasha. Byla to vtipná cesta. V matatu nás bylo asi dvacet, všichni dost smrděli a pořád přistupovali další. Naštěstí jsme seděli vepředu. Předjížděli jsme řadu aut, nejhorší byl červený autobus, který kouřil černý dým víc než litvínovský Chemopetrol, pojmenovali jsme ho Smraďoch. Když jsme ho konečně předjeli, stavěli jsme někomu pro výstup. A co se nestalo, Smraďoch nás zase předjel a vše začalo nanovo. Všude kolem byly plantáže, kde se pěstují růže, které pak putují do Evropy. Nakonec, už za úplné tmy, nás matatu vysadilo u odbočky do Fischermen´s kempu. Měli jsme štěstí, protože u vstupu jsme zrovna potkali odcházející dva týpky. Jeden měl na starost pronájem kol, druhý pronájem chatky. Tento kemp má dvě části, dolní u jezera a horní nad silnicí. My měli rezervovanou chatku v té horní části, která se nazývala top kemp. Znamenalo to tedy vydrápat se za úplné tmy pěšinou a lesíkem na kopec. Také nic moc pocit, když vás vede neznámý černoch tmou kamsi do lesa. Nakonec se ale před námi objevily chatky, krásné ubytování i se sociálním zařízením. Druhý borec nám sem pak tahal kola na druhý den, chudák, protože tohle jsem mu fakt nezáviděl. My se vrátili dolů k jezeru na večeři. Místní restaurace byla na krásném místě. První, co jsem ale viděl, byla televize, kde právě běžely zprávy s úplně rozsekaným matatu. Brrr, ještě s tím pojedeme. K večeři jsme měli indickou kuchyni. Trochu překvapivě, ale špatné to nebylo. Zapil jsem to dvěma Tuskery, chvíli po očku sledoval Anglii hrající zápas na MS ve fotbale, pak jsme se zaposlouchali do šplouchání vln na jezeře a nakonec jsme utahaní vyrazili zpět krkolomnou cestou do top kempu. Ve sprše tekla jen studená voda, to nám však nevadilo. Horší to bylo se záchodem, který neměl vůbec tah při spláchnutí. Jak jsme se přesvědčili, v Keni úplně normální věc. Usnuli jsme jako zabití.

Den 5: Hell´s Gate National park (4. 7. 2018)

Tento den jsme měli naplánovanou návštěvu Hell´s Gate National parku, který lze brázdit i na kole. Právě možnost tohoto volného pohybu nás moc lákala. Vstali jsme v šest a po chvíli už jsme sjížděli krkolomný kopec dolů na hlavní silnici. Poté jsme pokračovali zhruba pět kilometrů. Kolem místní lidé právě otevírali špinavé stánky, děti mířily do školy, a téměř od všech jsme slyšeli "jambo", což je svahilsky dobrý den. Odbočili jsme na prašnou cestu a v tom nás zase předjel. Ten červený Smraďoch ze včera. Odér nafty se vznášel na cestě ještě dlouho poté, co ten vrak odsupěl kamsi do dáli. Na bráně do Hell´s Gate National parku jsme kartou zaplatili jednodenní vstupné pětadvacet dolarů na hlavu a vyrazili jsme. Obloha nevěstila nic dobrého, protože se po ní proháněly těžké tmavé mraky. Ty společně s nádhernou skalnatou scenérií vytvářely jedinečný obraz. Na prašných cestách to bylo na kole mnohdy obtížné, nicméně to, co jsme v parku viděli, za to rozhodně stálo. Začalo to stádem zeber. Tato krásná stvoření se pásla pár metrů od nás. Po cca kilometru jsme dojeli k Fischers tower. Tato skalnatá věž je jedním z hlavních symbolů parku. Tady jsme si dali sušenky a Simču zde otravoval mongoose. To je takový místní hlodavec podobný našemu bobrovi. Byl drzý a vlezlý. Nakonec si v nedalekém koši našel zbytek banánu. Pokračovali jsme na Buffalo okruh, který měl celkem patnáct kilometrů. Kolem nás byla stáda zeber a nejrůznějších druhů antilop. Tento park je známý tím, že zde nežijí šelmy a je proto bezpečný. I tak jsme se ale dočetli, že zde žije lev George a jsou tu také smečky gepardů. No, naštěstí jsme je tentokrát nepotkali. Po pár kilometrech začala cesta stoupat vzhůru, nikde ani živáčka a v jednu chvíli začalo i lehce pršet. Mysleli jsme si, že jsme se ztratili. Kolem nás divoká země, savana kam se podíváš. Po několika dalších kilometrech jsme se vyškrábali až na vrchol místní hory, odkud se nám zjevil pohled do údolí. Z něj stoupala pára. Dole byl totiž obrovský geotermální projekt, který zde keňská vláda vybudovala již před desítkami let. Kolem nás byly zalesněné kopce kuželovitých tvarů, které byly důkazem zdejší vulkanické činnosti. Pak jsme extrémně strmým sjezdem sjeli až k dolů k silnici. Opět jsme mysleli, že tohle nemůže být Buffalo okruh, ale byl. Zpět do divočiny nás navedla úzká cestička z kopce. Jedeme si a když tu náhle brzdy... a kráter přes celou cestu. Hluboký asi tři metry, široký pět. Jak se přes tohle dostaneme? Bylo nám jasné, že zpátky do kopce se nám nechce, a tak jsme se vrhli do vysoké trávy podél kráteru a hledali nějaké méně hluboké místo. Našli jsme ho asi padesát metrů od cesty. Tady jsme kola přenesli a soudě dle pěšiny, nebyli jsme první. Že by nás o tomhle ale někdo u vstupu do parku informoval, to ne. Prostě Afrika. Pak už byla projížďka zase krásná. Projížděli jsme nádherným údolím, kde se po obou stranách cesty pohybovala divoká zvěř. Vděčné zebry, stáda antilop a také velká stáda buvolů. K těm jsme se raději více nepřibližovali. Mohli jsme si ale odškrtnout jednoho zástupce velké africké pětky, kam kromě buvola patří ještě lev, leopard, slon a nosorožec. Cesta zpátky k bráně Hell´s Gate National parku byla pohodlná, potkali jsme zde i po delší době nějaké bělochy. Těsně za branou nám přímo před koly přeskočila přes cestu tlupa obrovských paviánů. Další z vtipných zážitků, protože tato zvířata jsou sama o sobě vtipná. Po hlavní cestě jsme se vraceli zpět do top kempu. Bylo odpoledne a na ulicích živo. Koupili jsme si od místních výborný ananas, který jsme snědli večer a ještě druhý den k snídani. Odpoledne jsme se potloukali v okolí chatky a v kempu. Od místního prodejce jsem koupil obraz malovaný banánovými barvami s motivy Afriky. Usmlouvaná cena, přesto měl chlápek velkou radost, že vůbec v tom kempovém liduprázdnu něco prodal. I zde to bylo krásné. Večer jsme sešli dolů k jezeru na večeři. Poseděli jsme při pivku a nakrmili zdejší kočky. Jedna z nich si dělala nárok na všechno. Takové kápo mezi kočkami jsem ještě neviděl. S vědomím, že ráno konečně nebudeme brzy vstávat, jsme šli spát o něco později. Tématicky jsme si přečetli pár kapitol Lvice Elsy...

Den 6: Fisherman´s kemp - odjezd z Naivashy do Nairobi - Nairobi (5. 7. 2018)

Tento den byl ve znamení přesunu zpět do Nairobi. Ráno jsme se ale ještě vydali k jezeru Naivasha. Konečně jsme měli čas prohlédnout si za bílého dne břeh jezera a kemp. Opět krásné místo, ale plotu mezi jezerem a kempem jsme se najednou museli smát. V Robert´s kempu to byl větší adrenalin, punk a divočina. Posnídali jsme a nikam výrazně nespěchali. Pomalu jsme si v chatce sbalili věci a ještě se poflakovali po top kempu. Sledovali jsme zdejší rostliny (např. nádherně rozkvetlou květinu, která je u nás známá jako vánoční hvězda), krávy pasoucí se v těsné blízkosti naší chatky i život místních obyvatel. Z jedné vyhlídky bylo krásně vidět i jezero Naivasha. Po polední jsme si na hlavní silnici pod kempem stopli matatu. K našemu překvapení závozník vyhodil dva domorodce a nás nasoukal dovnitř. Cítili jsme se blbě, ale vyhození černoši se tomu smáli. Sympatické, hehe. Tento řidič nás vezl do Naivashy a byl ukázněný a jel pomalu a v klidu. V Naivashe jsme přestoupili do jiného matatu směr Nairobi. Cesta byla ucpaná kouřícími auty a přeplněnými kamiony. Když jsme přejížděli horský hřeben, pršelo a byla mlha. A také smogová situace byla kvůli stavu vozidel nesnesitelná. Po cca třech hodinách jízdy jsme konečně dorazili do špinavého centra Nairobi. Tady jsme se proplétali uličkami, překračovali žebráky a koukali pod nohy, do čeho šlapeme. I když jsme bloudili, tvářili jsme se, že víme, kam jdeme. Potřebovali jsme najít kancelář Tahmeed Coach, což je místní autobusový dopravce. Lepili se na nás snad všichni, až jsme museli zajít do místní banky, abychom se v klidu podívali do mobilu na cestu. Jenže v této spleti uliček to bylo těžké. Poradil nám sekuriťák. A dobře. Po chvíli chůze mezi otravnými a dožadujícími se místními jsme přišli do špinavé kanceláře dopravce, kde jsme si koupili jízdenky na budoucí cestu z Mombasy do Dar es Saalamu, kterou jsme měli absolvovat za pár dní. Poté jsme si ihned vzali taxíka, který nás vezl i přes moderní a lepší část Nairobi. Na chvíli jsme byli zpět v civilizaci. Muži v oblecích, dámy v elegantních kostýmcích, banky, lepší auta, čistější ulice. Po cca deseti minutách bylo po všem a projížděli jsme typickým špinavým Nairobi, kde právě vrcholila dopravní špička. Vyzvedli jsme si zavazadla v Ngong Hills hotelu a mířili do hotelu Red Buffalo nedaleko Wilsonova letiště. Tady pro nás pro změnu neměli pokoj s tím, že mají plno, protože jim přijel zájezd Kanaďanů a Japonců. Co je nám po podělanejch Kanaďanech nebo Japoncích, když máme rezervaci??? Sedli jsme si do hotelové restaurace, přišel za námi majitel. Naštěstí Simča je excelentní diplomat a pod pohrůžkou, že jim jinak dá špatné hodnocení na Bookingu, jsme dostali pokoj. Nebyl nic extra, ale měl vlastní koupelnu a velkou postel. A to nám na přespání stačilo. Před spaním jsme šli na večeři. Čekali jsme na ní více než dvě hodiny, což bylo pro naše hladové krky utrpení. Dali jsme si kozu s ugali, což je místní pochutina, kterou jí Keňanéke všemu. Je to taková hrouda bez chuti, ale já s ní problém neměl. Koza dost pálila a okusování ugali výrazně tlumilo pálivost. Dali jsme si k tomu pár Tuskerů a bylo nám fajn.

Den 7: SAFARI - Amboseli National Park (6. 7. 2018)

Budík nám zazvonil v šest. Rychle jsme pobalili, něco málo snědli a v sedm již byl před hotelem safari vůz. Ta přesnost nás překvapila, protože dosud jsme se setkali s tím, že v Keni nikdo moc čas neřešil. Safari jsme měli vybrané pětidenní a přišlo nás na docela slušnou porci peněz. Zálohu jsme již zaplatili, a tak jsme zde Jamesovi, což byl majitel společnosti, doplatili v amerických dolarech zbylých 75 %. Jamesovo společnost měla skvělé hodnocení a musíme říct, že komunikace s ním po e-mailech i osobně byla opravdu skvělá. Naším průvodcem a řidičem v jedné osobě byl chlapík jménem Toya (nemám tušení, jak se to správně píše). Postarší pán, který toho o zvířatech věděl dost a měl nefalšovanou radost pokaždé, když jsme našli něco zajímavého. To ale předbíhám. Z Nairobi jsme vyrazili směr Amboseli National park, který byl vzdálen zhruba dvě stě kilometrů. Na silnicích už vládl dopravní chaos a jelikož jsme jeli polovinu cesty po hlavním tahu na přístavní město Mombasa, byl zde jeden smradlavý kamion za druhým. My jsme si užívali, že po dobu pěti dnů o nás bude postaráno a nemusíme řešit matatu a další záležitosti na vlastní pěst. Po dvou a půl hodinách jsme zastavili na kávu. Několik kilometrů za městem Konza jsme odbočili doprava a provoz konečně zmizel. Jeli jsme po pěkné asfaltce a projížděli různými vesničkami. Ráz krajiny byl zase jiný, než jsme doposud v Keni viděli. Místní savana měla typický oranžový zemitý podklad. U vesničky jménem Insineti sledujeme vedle cesty první žirafy. Krásná podívaná, ale tato nádherná zvířata jistě ještě uvidíme, říkali jsme si. V tom se v dáli z mraků vynořilo majestátní Kilimandžáro se svou sněhovou čepicí. Nemohl jsem z něj spustit oči i přes to, že jsem věděl, že budeme nejvyšší hoře Afriky ještě blíže. Koneckonců, mnoho lidí sem jede a kvůli oblačnosti Kilimandžáro vůbec nevidí. Poté jsme zajeli navštívit vesnici nejznámějšího afrického domorodého kmene Masajů. Jasně, za poplatek. Nicméně, bylo to zajímavé. Nejprve nás masajský náčelník vyzpovídal a chlubil se, že má čtyři ženy. Na otázku kolik mám krav, jsem mu z legrace odpověděl "dvanáct". Trochu se zarazil, zasmál a řekl, že on jich má deset. Pak nám Masajové předvedli svůj tradiční tanec, do kterého nás zapojili. No, místy jsem se do toho opravdu ponořil, jen v našich tanečních bych s tím asi neobstál. To ale koneckonců ani s mojí polkou. Pak přišla na řadu modlitba v kruhu. Ještě že neviděli, jaké tričko ukrývám (Slayer) pod flanelkou. Následovala prohlídka domorodé vesnice, hliněných domků a skromného vybavení made in příroda. Dva z domorodců nám předvedli, jak rozdělávají oheň pomocí tření. Příliš jim to nešlo, dost se zapotili a povedlo se jim to až po dlouhých minutách. Tady jsem přesvědčen, že nosí s sebou zapalovač. Místní medik nám předvedl, čím se ve vesnici léčí. Byla to vlastně spíše přehlídka kůr různých stromů a každá se používala na jinou nemoc. Poté nás zavedli na jejich trh hned za vesnicí, kde Masajové prodávali své ručně dělané šperky, malované obrázky a další drobnosti. Byl to trochu nátlak na nás, jak nám vše nutili. Nakonec jsme pár drobností koupili, cenu jsme usmlouvali. Na závěr nás vyprovodili dalším svým tancem. Návštěva masajské vesnice byla zajímavou zkušeností. Je ale jasné, že tato konkrétní byla, podobně jako mnoho dalších, byznys pro Masaje. V podstatě dělají šašky lidem a berou za to peníze. Nedivím se ale, vždyť jak jinak v tomto kraji přijít alespoň k nějakým prostředkům? Co ale musím říct, je to, že Masajové neskutečně smrdí. Takový smrad z lidí nebyl ani v matatu. Nasedli jsme zpět do našeho safari vanu a pokračovali extrémně rozbitou cestou do AA Amboseli Lodge, což bylo naše první ubytování. Už při vjezdu bylo jasné, že tohle bude luxus. Po vystoupení z auta nás vítal personál zpěvem písně s textem "Jambo, Jambo bwana....", což v překladu znamená "Dobrý den pane". Dostali jsme navlhčený ručník na setření prachu z rukou a welcome drink. Pak nastoupili nosiči pro kufry a ubytovali nás v přepychové a nádherné chatce. Samozřejmě jsme jim museli dát pár keňských šlupek. Koukali jsme na to jako blázni. Pár stovek metrů odtud žijí lidé tím nejprostějším stylem života a tady jsme v totálním přepychu, ve kterém se vlastně ani neumíme chovat. Je to paradox, ale v Keni na safari jsem zažil největší luxus mého života. A to snobárnu ze srdce nesnáším. Tady to však bylo ve výsledku příjemné. Jsem však moc rád, že jsme si předtím zažili Afriku takovou, jaká skutečně je. Dali jsme si oběd z bufetového rautu a zaplavali si v bazénu s výhledem na Kilimandžáro. Pak nastal čas odjezdu do divočiny a na naše první safari. Sotva jsme dojeli před bránu Amboseli National Parku a otevřeli jsme střechu vanu pro lepší výhled, Toya hlásil, že musíme měnit kolo. Výměna kola proběhla rychle, ale šrouby byly poškozené. Tak jsme jeli do nedalekého "autoservisu". Jo, i uprostřed divočiny existuje něco, kde vám spraví auto. Trvalo to asi patnáct minut, a tak jsme se prošli podél stavení. Po chvíli proti nám šla parta kluků s mačetami. Naštěstí s nimi měli jiné úmysly než nás v tu chvíli skalpovat. Druhý pokus o průjezd bránou do parku už dopadl lépe. Náš průvodce dostal vysílačkou hlášení, že cca deset kilometrů od nás jsou lvi. Zkusili jsme tam dojet, ale nebylo po nich ani památky. A tak jsme se vydali jinou cestou a byli jsme doslova k u vytržení. Amboseli National Park se rozkládá přímo pod nejvyšší horou Afriky Kilimandžárem. V pozdním odpoledni byly k vidění úžasné scenérie. Na pláních jsme míjeli stáda divokých pakoňů, zeber, gazel, impal a přenádherných žiraf. Dojeli jsme také ke slonům, které jsme mohli pozorovat na pouhých pět metrů. Zdejší sloni jsou na lidi desítky let zvyklí, na rozdíl od těch v parku Tsavo, o čemž jsme se později přesvědčili. Slunce se pozvolna sklánělo k obzoru a u napajedel se sdružovali nejrůznější ptáci, ale také plameňáci a všudypřítomní sloni. Někteří z nich od bahna, někteří čistí po koupeli. Při zpáteční cestě jsme narazili na smečku lvů. Napočítali jsme celkem šest lvic a jednoho lva. Váleli se asi padesát metrů od nás ve vysoké trávě, odpočívali a čekali na soumrak, až vyrazí na lov. Zhruba kilometr před bránou jsme zastavili a sledovali jednu z nejkrásnějších scén. Zapadající slunce na obzoru, přes který procházela skupina žiraf. Siluety těchto něžných mimochodníků pláně, byly jako vystřižené z filmu Vzpomínky na Afriku nebo z dokumentů BBC Davida Attenborougha. Tohle nejde popsat, to se musí zažít. Přesně pro tyto momenty jsme do Keni vyrazili a věřte, že bych dal cokoliv, abych se mohl na to místo v daný moment vrátit. Scenérie, kterou budu mít před očima do svého posledního dne. Nabití zážitky jsme zamířili směr lodge. Cestou jsme ještě minuli slony. Za první den safari jsme tak již měli na kontě tři z pěti zvířat africké velké pětky (buvol, slon, lev). Přijeli jsme již za tmy. Dali jsme si dobrou večeři a znovu se zde objevili Masajové. Ti přišli hostům lodge předvést své tance, byli milí a nešli tolik po penězích. Jejich tance byly skvělé a představení mě bavilo. Simča se mi smála, že mě určitě opět vytáhnou a stalo se. Předvedl jsem jim tak tanec i s jejich hůlkou a na závěrečný výskok, kterým jsou Masajové pověstní, jsem si dal extra záležet. A ocenili ho, hehe!!! Pak vytáhli i Simču a vlastně se dostalo na všechny přítomné. Zkusili jsme ještě fotit na stativ krásné africké nebe plné hvězd. Unavení, ale nadšení jsme ulehli do měkkých peřin.

Den 8: SAFARI - Amboseli National Park - Tsavo West (7. 7. 2018)

Ráno vstávačka v 5:45 hod. a hned na snídani. Dáváme si velmi chutnou tradiční keňskou omeletu, palačinky, kávu. Neměl jsem dost, a tak jsem spořádal i párečky a salát. Po snídani jsme rychle sbalili a rozloučili se s AA Amboseli lodge. V půl sedmé jsme již byli u hlavní brány Amboseli National parku. Vraceli jsme se do míst, kde jsme včera večer sledovali smečku lvů. Právě vycházelo slunce a byla tzv. zlatá hodinka. Paprsky olizovaly stromy, trávu i oranžovou cestu. Když jsme po asi dvou kilometrech zastavili u žiraf, mohli jsme na nich oči nechat. Tato zvířata mě fascinují. Žirafy jemně okusovaly listy a větvičky ze stromů a v ranním světle byly skvěle fotogenické. Pak jsme narazili na lvy a následující půl hodina patřila k největším zážitkům v Keni. Smečka celkem šesti lvic a jednoho lva táhla po noční šichtě na nějaké klidné místo. Smečka našlapovala zhruba padesát metrů od nás a šla podél cesty. Chvílemi se lvi zastavili, počkali na sebe a pokračovali dále. Vzdálenost mezi námi se stále zmenšovala. Asi po dvaceti minutách jsme přejeli na odbočku, která křížila cestu, kudy pravděpodobně mířili i lvi. Toya to trefil. Po chvilce se z křoví přímo před námi vynořila celá smečka. Slyšel jsem, jak mi buší srdce.Simča na tom byla podobně a mačkala spoušť. Nedaleko lvů byli hodně nervózní pakoně a zapomenutá antilopa. Měli štěstí, protože lvi byli nažraní. V tu chvíli se lev oddělil, aby odlákal pozornost a lvice jedna po druhé přešli cestu kolem našeho auta. Neskutečně silný zážitek, když vidíte tyto šelmy ve volné přírodě na tři metry od vás. Obrovský respekt! Když lvi zmizeli z obzoru, sedli jsme si na sedačku a rozdýchávali celý zážitek. Při cestě zpět k bráně jsme pozorovali ještě orly a pak velká stáda slonů, kteří táhli krajinou pod Kilimandžárem. A že jich bylo! V ranním slunci se jen tak krmili a klestili si cestu vysokou trávou. Před devátou hodinou jsme opustili park Amboseli a vydali se po cestách necestách do vzdáleného parku Tsavo West. Cestou jsme projížděli řadou vesniček, všude kolem nás byla neopakovatelná krajina. V jednu chvíli jsme byli pouhé čtyři kilometry od hranic s Tanzanií. Bylo to v místě, kde bylo nádherně vidět Kilimandžáro. Nechali jsme si zastavit a z odbočky do země nikoho jsme si udělali fotopoint. Místo jako vystřižené z katalogu. Zelené stromy a tráva, domky domorodců a za tím vším se tyčí nejvyšší hora Afriky se svou typickou sněhovou čepicí. Mohl jsem na Kili oči nechat. Cesta byla horší a horší. Bylo to cca sedmdesát kilometrů, ale prašná cesta byla extrémně rozbitá, hodně se prášilo a několikrát jsme projížděli vyschlým korytem řeky, protože most byl podemletý. A k tomu to strašný vedro! Asi po dvou hodinách jsme najeli na pěknou asfaltku, bohužel asi jen na pět kilometrů. Pak jsme zabočili opět do divočiny. No divočiny, projížděli jsme soukromou rezervací, kterou vlastní rodina prezidenta. Po místních spojovačkách, kde jsme potkali krásné žirafy a zebry a viděli první typický africký strom - baobab, jsme kolem prašného letiště dorazili až do našeho dalšího ubytování - lodge Voyager Ziwani. Na toto místo vzpomínáme z celého safari nejraději. Jednalo se o luxusní kemp na břehu jezera, které bylo plné hrochů a krokodýlů. Při vstupu jsme opět dostali vlhký ručník, který se po prašné cestě opravdu hodil. Ubytovali nás v krásném a stylovém stanu, který měl vlastní koupelnu, WC a obrovskou postel. Pod ním zurčel potok z přepadu z jezera. Byli jsme varováni, abychom zavírali stan, protože opice ukradnou vše. A že jsme jich tu kolem stanů viděli. Oběd byl prvotřídní. Žádný bufet, ale rovnou čtyři chody servírované pěkně postupně. Filet z ryby, hranolky, vychlazený Tusker a krásný výhled na jezero s hrochy. Kulisu tomu všemu dávalo Kilimandžáro, které bylo odtud vidět z jiného úhlu a jeho vrchol byl tak úplně jiný. Po krátkém odpočinku jsme odpoledne vyrazili na hodinové walking safari kolem kempu. Šel s námi průvodce a jeho kamarád s kalašnikovem přes rameno. Prý kdyby náhodou. Prošli jsme kolem přírodního letiště, na kterém bylo stádo antilop. Pak jsme procházeli kolem jezera, kde jsme viděli trasy hrochů, po kterých v noci chodí. Zapomenout se tady, tak nás ty monstra asi převálcují. Prý v noci spasou až 40 kg trávy a nachodí až 8 kilometrů. Kdo by to do nich řekl. Průvodce nám dal hádanku, zdali poznáme, komu patřila hromádka kostí, kterou jsme míjeli. Neuhodli jsme. Bylo to totiž slůně, které před sedmi lety zahynulo vinou obrovského sucha, které oblast postihlo. Obešli jsme jezero a spatřili na kameni se vyhřívajícího krokodýla. Měl sotva dva metry, ale byli jsme z něj unešeni. To jsme ještě netušili, kam nás průvodce vezme. Prošli jsme za křoví na hráz a po obou stranách jsme měli několik krokodýlů na cca tři, čtyři metry. A ne ledajaké. Jeden krokouš nilský měřil kolem pěti metrů, druhý čtyři a tak dále. Moc dobře o nás věděli. Upřímně, nechtěl bych tady zakopnout. Žádné zábradlí mezi námi nebylo. Měl jsem tady trochu staženou prdel a neustále jsem se ohlížel. Když se Simi zeptala, co žerou, průvodce odpověděl jasně: "90 % potravy tvoří ryby v jezeře, ale jestli uděláte ještě jeden krok, budete vy těch 10 %". Jsou to nádherná zvířata, ale budí zasloužený respekt. A to nám prosím žili nedaleko stanu! V závěru procházky jsme pozorovali hrochy v jezeře, kterých zde bylo několik desítek. Někteří z nich evidentně neměli radost, že jsme tak blízko. Však jsme zahlédli i malé potomky, takže se nebylo čemu divit. Po tomto zážitku jsme relaxovali na hamace. Mezitím se kousek od nás ubytovala nějaká Němka se synem. Pak zde byl ještě jeden obsazený stan a to bylo vše. Ideální. Při západu slunce jsme popíjeli kávu na dřevěném molu, které bylo skromně nasvíceno, a poslouchali zvuky probouzejícího se jezera. Poté máme sraz u brány kempu, kde na nás čeká Toya a Mike, což je místní průvodce. Připraveno bylo noční safari. Vyjeli jsme do absolutní tmy s nádhernou noční oblohou plnou hvězd. Mike reflektorem ze střechy nasvěcoval černočernou tmu a když se něco zalesklo, byly to oči různých zvířat. Hned u kempu jsme minuli opět stádo antilop na letišti, pak jsme spatřili mongoose a lišky, jak se chystají na lov. Po chvíli přímo kolem nás proběhla hyena. Ta mě svým legračním během zaujala. I přes negativní pověst se jedná o krásné zvíře. Dále jsme potkávali stáda a skupinky antilop, gazel a pakoňů. Bylo zajímavé sledovat, jaký tvar měly jejich formace. Vždy vpředu hlídkovala dvě nebo tři zvířata, zbytek se držel uprostřed pospolu. Opatření proti útokům predátorů. Potkali jsme také několik osamělých looserů. To jsou vyvrhelové, kteří nějakým způsobem přišli o své místo ve stádě. Potulují se sami a většinou se stávají nejčastější a snadnou kořistí kočkovitých šelem. Bylo mi jich líto. Po cca hodině jsme se otočili a jeli zpět do kempu. Potkali jsme zase několik antilop a také dva probouzející se hrochy. To byli pořádní kolohnáti. Noční safari bylo dalším prvotřídním zážitkem. Viděli jsme přírodu a zvířata tak, jak bychom za bílého dne neměli šanci. Večeře byla opět čtyřchodová, včetně výborné polévky. Dali jsme si láhev vína a nakonec se nás sám majitel i kuchař přišli zeptat, zda je vše v pořádku a prohodit pár slov. V tomhle kempu byli asi nejmilejší ze všech ubytování, které jsme za tři týdny navštívili. Maximálně unavení jsme padli do postele. Spal jsem jako dřevo, protože nedaleké hrochy jsem tentokrát vůbec neslyšel. Nebo že by to bylo tím vínem?

Den 9: SAFARI Tsavo West - Taita Hills (8. 7. 2018)

Probudili jsme se jako v pohádce. Spali jsme skoro deset hodin, což jsem nezažil snad nikdy. Hned po probuzení jsme si s těžkým srdcem sbalili věci, prošli se po kempu a dali si výbornou anglickou snídani s dobrou kávou a poctivým džusem. Během snídaně jsme se kochali třpytivou hladinou jezera a Kilimandžárem v dáli. I teď s odstupem času na toto místo vzpomínáme často a nejraději. Naházeli jsme věci do auta, personál se s námi rozloučil a vyrazili jsme zase o kus dál. Jeli jsme asi hodinu krásnou krajinou téměř bez lidí. Kolem cesty zebry, sloni i krávy. Díky typické oranžové půdě mají i zdejší sloni oranžovou barvu. Sledovali jsme jejich početná stáda u napajedel. Na oběd jsme dorazili do rezervace Taita Hills, potažmo Sarova lodge. Tady jsme využili sluníčka a příjemného bazénu k hodinovému relaxu, následně jsme se nacpali během oběda. Hlavně saláty tady byly skvělé. Po jídle jsme přejeli cca tři kilometry k ubytování, což byly lodge na "kuřích nožkách". Prostě stylové ubytování přímo u napajedla. Bohužel, vyfasovali jsme pokoj s výhledem na druhou stranu od napajedla, ale nakonec nám to nevadilo, protože v noci stejně nic moc vidět nebylo. Také jsme zde narazili na slovenskou rodinu. V tu chvíli jsem si říkal, že snad není nic horšího, než potkat na druhém konci světa skoro krajany. Rodina jednoduchých buranů s nevychovanými a uřvanými dětmi. Ve čtyři odpoledne jsme vyrazili na safari po rezervaci. Wikipedie uvádí, že zde lze spatřit kompletní velkou pětku. No nevím, my měli tentokrát asi smůlu. Kromě ptactva a několika zeber jsme neviděli nic. Ani u místa, které se jmenovalo slibně Lví skála. Toya trochu zoufale jezdil rezervací křížem krážem, ale podobný neúspěch měli i ostatní. Nakonec jsme narazili na několik krásných slonů, zeber a překrásných žiraf. Tohle jsou vždy vděčná zvířata. Hlavně žirafy šly s námi podél cesty v míru a přátelství. Když jsme dojídali večeři, která byla formou bufetu, říkali jsme si, že u napajedla není živé duše. Dopíjeli jsme pivo a v tom se ze tmy vynořili tři sloni. A po nich další a další. Rázem byla celá plocha plná slonů, kteří se přišli napojit. Jejich troubení a frkání bylo slyšet až do restaurace. Některé z nich jsme měli doslova na dosah ruky. Bylo už dost hodin a tak přeci jen silný zážitek přišel. A to ve chvíli, kdy jsme si pomalu říkali, že dnes jsme toho moc neviděli. Afrika umí překvapit.

Den 10: SAFARI Taita Hills - Tsavo East (9. 7. 2018)

Ani dnes nebylo na lenošení čas. Před šestou jsme na nohou a vyrazili jsme po rezervaci Taita Hills na safari. Snad druhý pokus dopadne lépe. Hned po výjezdu přišlo hlášení, že nedaleko je lev. Na inkriminovaném místě jsme byli do třech až pěti minut, ale lev se již schoval. Pokračovali jsme dál a hledali nějaká zvířata. Asi hodinu jsme ale byli neúspěšní. Padaly různé vtipy a ve výsledku jsme se dost nasmáli. Ještě že nám náš šofér nerozuměl. Nakonec jsme se vrátili blíže k místu lodge a tam jsme narazili na zebry a antilopy. Všechny byly kousek u cesty. Přeskakovaly cestu přímo před námi. Jedinečnost těchto zvířat spočívala v jejich naoranžovělé barvě od hlíny. Při zpáteční cestě k lodge jsme narazili na buvola, pak na druhého, třetího... a na celé stádo! Kde se tady sakra vzali?! Vždyť zde před chvíli nic k vidění nebylo. To stádo čítalo možná pět set kusů a táhlo od napajedla u lodge kolem nás dál do savany. Naprosto ohromující podívaná, při které nám zase jednou spadla čelist. Příroda opět ukázala svojí sílu. Buvol je považován za jedno z nejnebezpečnějších zvířat v Africe, teď byli všude kolem nás. Mně se tohle obrovské zvíře moc líbilo. Byl jsem však fascinován tím nekonečným stádem. Rázem byla celá savana zčernalá. V životě jsme neviděli tolik zvířat pohromadě. Nádhera. Posnídali jsme, sbalili věci a ještě se kochali podhledem za zapomenuté buvoly u napajedla. Po nich se přišly napít i žirafy. Jako by tu vládly přírodní zákony a zvířata se u napajedel spravedlivě střídala. Pokračovali jsme na naše poslední safari ubytování. Krátce po výjezdu nám přes cestu projela obávaná mamba černá. Ufff, naštěstí to bylo naše jediné setkání s hadem! Jeli jsme asi hodinu po pěkné asfaltce, míjeli domorodé vesničky a pohodlně jsme dorazili do lodge Voi. Další ráj na zemi. Po ubytování jsme měli asi čtyři hodiny relax. I zde jsme bydleli přímo u napajedla. U toho byla i otevřená restaurace a bazén. Ačkoliv bylo pod mrakem, do bazénu jsme vlezli a z vody pak sledovali slony, antilopy i paviány u napajedla. Následoval oběd formou bufetu. Takový standard, na který jsme si na safari už zvykli. Nebylo to špatné, ale na výbornou kuchyni v Ziwani to nemělo. Po tomto skvělém relaxu jsme v 15:30 vyrazili na safari do největšího keňského národního parku Tsavo East. Tady nám zase jednou učarovala africká krajina. Hned po pár stovkách metrů jízdy se nám otevřel překrásný pohled na savanu, kterou se klikatila sytě oranžová prašná cesta a ze všech stran se tyčily skály, kopce a pahorky. Tu a tam jsme míjeli prastaré baobaby a hlavně jsme kličkovali mezi slony. Těch je zde mnoho desítek tisíc a jsou daleko méně zvyklí na lidi než sloni v Amboseli. Ti oranžoví obři byli všude. Projížděli jsme pomalu pár metrů kolem nich. Jeden ze slonů se v klidu napájel, pozoroval nás, ale nijak víc se nevzrušoval. Jinak tomu ale bylo u sloní rodinky, která se sešla u malého napajedla. Neustálým máváním obřích uší, frkáním i podupáváním nám dávali najevo, že nás tu nechtějí. Měli mezi sebou malá slůňata, která se vesele proháněla sem a tam. Byl to úžasný moment, který řadím k těm nejsilnějším z celé safari. A pak slonici došla trpělivost a rozeběhla se přímo na nás. Toya dal za jedna, za dva a slonice nám byla stále v patách. Mávala chobotem, obrovské uši jí vlály a byla pořádně rozzuřená. My se celkem slušně vyplašili, náš průvodce se smál, přidal a slonici jsme nechali daleko za sebou. Pak jsme se smáli také. Bylo nám ale jasné, že kdyby nám ta plechovka chcípla, udělali by z nás ti sloni pěknou placku. Ovšem jeli jsme sem pro zážitky a tohle byl jeden z největších! Kromě slonů jsme potkávali již okoukané, ale pořád vděčné zebry, viděli jsme i partičku hlídkujících mongoosů. Už jsme byli poměrně daleko od vstupní brány do parku a nastal čas k návratu. Jeli jsme jinou cestou, kde kromě několika slonů a pštrosů mnoho zvířat k vidění nebylo. Užívali jsme si ale úžasnou krajinu, která díky zvlněnému reliéfu vypadala zase jinak. Pomalu se stmívalo, my se napojili na původní cestu a blížili jsme se k bráně. V tom najednou Toya téměř vykřikl "leopard!". Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezali. Ihned jsme zbystřili a ze střechy sledovali to nádherné zvíře několik metrů od nás, jak na skalce porcovalo uloveného mongoose. Miluji kočkovité šelmy a vidět leoparda ve volné přírodě je kvůli jejich nízkému počtu a způsobu života (samotáři) velice vzácné. A v tak rozlehlém parku, jakým je Tsavo East, je to téměř zázrak. Celý tento zážitek, který jsme sledovali my a ještě jedno safari auto, trval asi tři minuty. Pak se leopard ladně zvedl, popadl kořist a seskočil za skálu, kde ho již nebylo vidět. Sedl jsem si v autě na zadek a regulérně mi zase nahlas bušilo srdce. Ta chvíle, kdy jsme si s touto velkou a vznešenou šelmou koukali do očí, se mi vryla hluboko do paměti. Totální highlight safari! Z velké africké pětky nám tak chyběl pouze nosorožec. Večer jsme dali večeři a unavení jsme brzy vytuhli za zvuků divočiny ozývajících se od napajedla. 

Den 11: SAFARI Tsavo East - Mombasa (10. 7. 2018)

Vstali jsme tradičně před šestou, dali si bufetovou snídani, sbalili si věci a rozloučili se s Voi lodge. Tady vlastně končil náš luxus. V půl sedmé ráno jsme zamířili na naše poslední safari do východního Tsava s tajným přáním vidět ještě nosorožce. Za východu slunce byla opěr krajina zbarvená do zlata, ale kupodivu v savaně již panoval klid. Křižovali jsme poměrně velké území, ale potkávali jsme "jen" slony, zebry a spoustu antilop a gazel. Na jedné z cest jsme narazili na dva šakaly. Příroda Tsava nás však zase okouzlila. I na této straně parku bylo co obdivovat. Krásy kolem bylo požehnaně. I typická africká vodárna s větrníkem do místní přírody zapadla, byť vypadala ponuře. Pak jsme dostali hlášení o lvech. I když byli dost daleko, Toya to zkusil. Jel po těch oranžových a úzkých cestách plných výmolů pořádnou palbu. Místy jsem si připadal jako starej Loprais těsně před cílem Dakaru. Po zhruba dvaceti minutách jsme dorazili na místo, kde bylo několik safari aut, které lvy sledovaly. My je zastihli na odchodu dál do savany. Dvě nádherné velké šelmy si to kráčely mezi křovisky, párkrát se otočily směrem k nám, až nadobro zmizely. Pomalou vyhlídkovou cestou jsme zamířili k jiné bráně. Cestou jsme ještě potkali slony, pštrosy a zebry. Po průjezdu branou skončilo naše pětidenní safari. Napojili jsme se na nám dobře známý hlavní tah na Mombasu. Po těch dnech v panenské přírodě pro nás byl smog z přeplněných kamiónů šokem. Cesta do přístavního města Mombasy trvala tři hodiny. Proplétali jsme se mezi supícími náklaďáky a jen hodinu jsme jeli přes předměstí Mombasy. A to i přes to, že disponuje moderním obchvatem. Vzduch byl vlhký, vedro neskutečné, smogová situace kritická. To byly tři první poznatky z města na břehu Indického oceánu. Míjeli jsme velký přístav plný zaoceánských lodí a kontejnerů. Nakonec nás Toya vysadil přímo na adrese našeho ubytování. Byl dost překvapen, do jakého pajzlu nás vezl. Holt byl zvyklý vozit turisty do luxusních resortů na Diani beach. Tady nás přivedl do špinavého průjezdu, kde nahoře v patře bylo ubytování. Zrovna byl výpadek proudu, takže platbu i check in jsme prováděli ve tmě při jedné svíčce. Toya akorát přijal telefon, James pro něj měl další safari kšeft a povolal ho zpět do Nairobi. Tenhle chlapík má přitom rodinu právě v Mombase, s námi strávil pět dní, teď další klienti... kdy se asi dostal domů? Skromný Keňan, který dělá práci, kde se točí peníze, ale má se jen o něco málo lépe než ti na ulici nebo v domech z vlnitého plechu. Z našeho každodenního desetidolarového dýška do jeho kapsy byl nadšený. Pokud někdy pojedete do Keni, dejte vědět, poskytneme vám kontakt na tohle safari. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili do centra velkoměsta. Nejprve jsme omrkli špinavé autobusové nádraží, odkud pojedeme druhý den do Tanzanie. Opět jsme byli zpět na špinavých ulicích plných matatu a místních, kteří nám neustále něco nutili. I z toho důvodu jsme si to do historického centra namířili bočními uličkami. A samozřejmě jsme se ztratili. Naším cílem byla historická pevnost na břehu oceánu, ale pěkně jsme si zašli. Museli jsme se třikrát ptát na cestu a mnohdy ani místní nevěděli, kudy nás poslat. Nechápali jsme. Nakonec nás nejlépe navedl jeden starý pán a jeho směr byl správný. Prošli jsme ulicí lemovanou palmami a ocitli jsme se před pevností Fort Jesus. Tady nám hned nabízeli pekelně drahý vstup a tipli nás na to, že jsme z Ruska. To nás pěkně urazilo, hehe. Na prohlídku jsme nešli, stačilo nám si prohlédnout hradby od útesů. Odtud jsme se vydali do starého města, kde jsme si dali pozdní oběd v pěkné restauraci na břehu Indického oceánu. Nebylo to špatné, jen na jídlo jsme čekali strašlivě dlouho. Poté jsme se asi hodinu potulovali starým městem, kde to smrdělo odpadky i vonělo jídlem z pouličních stánků. Zdejší muslimská komunita představovala mravence, kteří právě pobíhají mraveništěm sem a tam. Úzké a špinavé uličky, kterými projely pouze všudypřítomné tuk-tuky, nízké skromné domy a starci posedávající před nimi. Tohle místo má své kouzlo a doufám, že nepadne v budoucnu za oběť moderní infrastruktuře a zástavbě. Také jsme zde narazili na mnoho potulných koček, o které se zde bohužel nikdo nestará. Když jsme našli cestu z bludiště ven, šli jsme k našemu hotelu po hlavní Mombasa road. Zastavili jsme u známých obřích klů přes ulici, které se staly symbolem města. Zajímavé bylo, že si zde fotky pořizovali i Keňané. Hned vedle v parku jsme pozorovali netopýry, kteří se ukrývali v korunách vysokých stromů. Na trhu jsme koupili nějaké ovoce k večeři. Mango jsme zkonzumovali před spaním. Extrémně jsem se těšil do sprchy, protože přímořské podnebí na mě nalepilo veškeré oblečení. Opět nesplachoval záchod, ale že by nás to ještě nějak překvapilo? Naše první a jediná noc v Mombase započala již v půl deváté večer...

Den 12: Mombasa - Dar es Saalam (11. 7. 2018)

Ráno jsme vstali ve 4:30 a prakticky ihned jsme zamířili na nedalekou zastávku autobusů. Zhruba po deseti minutách jsme byli na místě a ačkoliv všude byla tma, život v ulicích se probouzel. Kolem nás projížděly tuk-tuky, trousili se lidé a před kancelářemi autobusových dopravců bylo pořádně rušno. Náš bus už zde byl, na kufry jsme dostali visačky, jízdenky s místenkami byly také v pohodě a tak jsme se nalodili. Bus nás mile překvapil. Byl velmi prostorný a jednalo se o jakousi starší variantu autobusů, které používají Student Agency u nás. "Závozník" v oranžovém tričku měl na starosti všechny záležitosti kromě řízení. Autobus se rozjel dokonce čtyři minuty před plánovaným odjezdem, závozník všude zatáhl závěsy. Mysleli jsme si, že to je kvůli tomu, abychom mohli dále spát. To bylo hodně naivní. Asi po deseti minutách jsme přijeli k přívozu, kde jsme absolutně netušili co se děje. Nejprve nikdo nesměl ven, pak do busu nakoukl jiný člověk a svahilské příkazy vybízely k opuštění busu. My nechápali, až nám jeden z cestujících řekl, že máme jít na loď pěšky. Ok, šli jsme, ale loď už se chystala k odjezdu, takže na nás závozník řval "faster faster", my běželi k plavidlu a já si připadal jako za války. Jen ta střelba chyběla. Za námi se nalodil autobus a loď vyplula na asi pět minut trvající plavbu přes zátoku. Všude byla cítit nafta a olej. Ještě za jízdy jsme si sedli zpět do busu. Buď zde existuje pravidlo, že musí všichni ven na loď, nebo se zde platí nějaké clo za osobu a oni nás chtěli propašovat. To už se asi nedozvíme. Pak jsme se za houstnoucího provozu vymotali z Mombasy a na jejím předměstí přistoupili tři běloši, takže jsme nebyli jediní jako pěst na oko. Na hranici s Tanzanií to bylo cca 200 kilometrů a řidič se doslova zbláznil. Po silnici, která by se u nás dala kvalifikovat jako 3. třídy, jsme doslova letěli. V zatáčkách jsem si připadal jako na horské dráze a vrátilo mě to v myšlenkách na cesty v matatu pár dní zpátky. Nakonec jsme přijeli na keňsko-tanzanskou hranici. Tady jsme nejprve museli získat výstupní razítko z Keni, a pak vyplňovat papíry, odevzdat pasy, zaplatit padesát dolarů a čekat, až dostaneme víza do Tanzanie. V podstatě na nás čekal celý autobus, protože místní mají přechod přes hranice snadnější. Celá tato procedura trvala více než hodinu. Netrpělivý závozník popoháněl celníky. Tanzanci zde byli sice v pohodě, ale extrémně pomalí. Nakonec přišlo vysvobození v podobě razítka v pasu. Ještě předtím jsem okomentoval jednu z bělošek slovy "to bude asi Němka, je taková škaredá". Její kamarád běloch, který stál vedle, byl... Slovák. Sakra, rozuměl, hehehe! Cesta v Tanzanii vypadala úplně jinak. Řidič jel ukázněně a pomalu, nikam nespěchal a vše se vleklo. Kvalita asfaltu byla lepší a také v okolních vesničkách mi připadala životní úroveň o trochu vyšší. Několikrát jsme stavěli na WC a občerstvení. Ačkoliv cesta do Dar es Saalamu trvala bezmála dvanáct hodin, dalo se to v pohodě zvládnout. V Daru opět delší dobu trvalo, než jsme se dostali na finální zastávku. Slovák se s námi začal bavit dotazem "kedy ide poslední trajekt do Zanzibára?". Řekli jsme mu, že dnes pravděpodobně poslední nestihnou. "I tak to zkusíme, mame na Zanzibáre hotel". Pro jistotu jsme mu řekli o tom, kde v Daru bydlíme, protože hotel Safari Inn je známý svou velkou kapacitou. Po příjezdu jsme si vzali taxi
a dojeli do zmiňovaného hotelu. Check in proběhl v pořádku, ubytovali nás v šestém patře bez výtahu. Pokoj byl jednoduchý, ale na přespání nám to bohatě stačilo. Ihned jsme se vydali do přístavu koupit lístky na trajekt. Stihli jsme to těsně před zavíračkou, která byla v šest večer. Tady jsme platili v dolarech, na skle prodejny bylo přitisknuto několik místních zevláků, kteří se na nás lepili každou chvíli. Pak nastal velký problém - vybrat si z bankomatu. Prošli jsme celkem asi dvanáct bankomatů ale žádný nám nechtěl vydat bankovky. Holt Mastercard není Visa. Měli jsme hlad, ale nakonec nás zachránil jeden místňák (zřejmě bankovní poradce, hehe), který nás navedl do nedalekého obchoďáku, kde jsme každý vybrali 400 000 tanzánských šilinků, víc to nedalo. V přepočtu to byly 4000 Kč. Šli jsme rovnou jíst do BBQ grilu na jedné z ulic nedaleko hotelu. Měli zde vyvěšené hodnocení z Tripadviseru, sedělo zde i několik bělochů. Sedli jsme si na ulici k chatrnému stolku, omyli si ruce a číšník nám doporučil kuře z grilu. Kolem jezdily špinavé autobusy, jídlo se připravovalo na ulici, pořád nám někdo něco nabízel, ale bylo to zatraceně jedno z nejlepších BBQ, které jsem kdy měl! Fakt výtečné! Přecpaní jsme vyrazili do hotelu, ještě předtím jsme si došli koupit pivo do místního stánku. Sice ho neprodávali, ale místní prodejce někam odběhl s našimi penězi a po chvíli se vrátil s dvěma teplými Tuskery v ruce. Aspoň něco. Sedli jsme si na recepci, kde byl už i Slovák se svými dvěma kamarádkami. Zrovna volal domů a říkal "taký krasný hotel máme, a terasu". No nevím, hotel byl slušná díra a bez terasy, ale aspoň na něj mohl být ocko v dědině jménem Košice hrdý. Pak tomu nasadil korunu, když dál vyprávěl: "ocko, my sa chystame aj na to Kilimandžáro! To bude něco, ale ještě předtím si to užijeme na Zanzibáre". Inu, proti gustu... Pak se na recepci nahrnuli nějací školáci z Německa a provozovatel hotelu nás vyhodil pryč se slovy, že alkohol tady pít nemůžete. No jo, muslimskej výmysl, ale kdyby tam alespoň nebyli zvyklí na turisty. Vydrápali jsme se do šestého patra, osprchovali se a usnuli jako zabití.

Den 13: Dar es Saalam - Stonetown (Zanzibar) (12. 7. 2018)

Trajekt na Zanzibar nám jel až v devět ráno, takže jsme měli spoustu času. Nejprve jsme si koupili jízdenky v nedaleké kanceláři společnosti Dar express na cestu zpět do Nairobi. No v kanceláři... byl to spíše sklad. Poté jsme zašli do jedné hotelové restaurace na snídani. Neskutečně zpomalená obsluha nám hodinu nosila kafe a míchaná vajíčka. Celkově lidi v Tanzanii mají na všechno času dost. Vzali jsme si taxi do přístavu. Tady už byla řádná fronta. Okamžitě se nás ujali samozvaní nosiči zavazadel. Fronta postupovala pomalu, pak byla na řadě pasová kontrola. Zanzibar sice spadá pod Tanzanii, ale v podstatě funguje jako samostatný stát. Pak jsme se konečně nalodili. Nosiči chtěli dvacet dolarů za kufr. To asi spadli z palmy. Simča na ně ostře spustila, dostali pár tanzánských šlupek a nazdar. Ta vlezlost a naděje z člověka aspoň něco vytáhnout mě na Afričanech neskutečně srala. Plavba trvala něco málo přes dvě hodiny. Rychlá loď nadskakovala po vlnách, plavbu jsme si užívali i na přídi lodi. Ani mi nebylo špatně, Simča pro jistotu pozřela kinedryl. V přístavu ve Stonetownu na nás čekaly nekonečné kontroly i přes to, že jsme již měli tanzanská víza. Po dalším zdlouhavém odbavení jsme konečně mohli svobodně jít po Stonetownu. No svobodně. Nalepil se na nás jeden vobejda a pronásledoval nás až do centra města. Pak, jako by nic, se zeptal, zda hledáme ubytování. Fakt hlupák, co si myslel, že jdeme naslepo? Naše ubytování jsme však dlouho ve spleti uliček nemohli najít. Nakonec i toto klaplo a pro jednu noc jsme byli ubytováni v domácnosti jedné muslimské rodiny. Měli jsme k dispozici velkou a relativně pěknou místnost, sociální zázemí bylo společné. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na prohlídku Stonetownu. Nejprve jsme se proplétali úzkými uličkami starého centra. Všude zde byly obchůdky s obrazy, šperky nebo s nádobím. Na všem typická keňsko-tanzanská tematika. Krkolomnými uličkami se proháněly skútry a kola a také všudypřítomné kočky, které byly mnohdy v zuboženém stavu. Celkově přístup Afričanů ke kočkám byl hodně špatný, což mi svíralo kudlu v kapse. To jsem už ale zmiňoval. Prošli jsme si divočejší část města s tržnicí, historické centrum a navštívili jsme rodný dům Freddieho Mercuryho. Sice jsem nikdy nepatřil mezi fanoušky QUEEN, ale tuto kapelu respektuji. Vzpomněl jsem si na tátu, který měl právě QUEENY hodně rád. Nicméně Tanzanci kvůli potlačování homosexuality nejsou na svého nejslavnějšího rodáka příliš pyšní. Nakonec jsme zabrousili až k pobřeží nedaleko přístavu do Forodhani Gardens, kde jsme narazili na stánek Mr. Politeho, který tolik ve svém pořadu vychvaloval Honza Tuna. Naporoučeli jsme si nejrůznější druhy mořských plodů, odvedli nás na lavičku do parku, začali dělat jídlo a pak teprve přišli s konečnou cenou. Ta byla na africké poměry hooodně vysoká, něco se usmlouvalo, ale nakonec se jednalo o naše jedno z nejdražších jídel. Výsledek byl ale průměrný. Některé chobotnice, humr a krevety byly dobré, jiné mořské plody byly tvrdé nebo pro změnu jako žvýkačka. Nacpaní jsme si část jídla zabalili s sebou a vydali se večerním Stonetownem k domu, kde jsme byli ubytováni. Cestou mi místní fízl tvrdě šlápl na nohu a ani neřekl "sorry". Policajti jsou snad všude stejná verbež. V centru jsme ještě vybrali pár desítek tisíc tanzanských šilinků, trefili se do naší uličky a padli do postele. Zvenku se stále ozýval šum města i mňoukání nešťastných koček.

Den 14. - 18.: Nungwi (Zanzibar) (13. - 17. 7. 2018)

Náš čas na Zanzibaru jsme naplnili hlavně relaxem, odpočinkem a dokonalým vypnutím od reality. I proto mi jednotlivé dny trochu splývají, ale to je vlastně jedno, protože měly často podobný průběh. Po jedné noci ve Stonetownu jsme ráno posnídali zbytek mořských plodů z večera a vyrazili na stanici dala-dala. To je něco jako matatu, akorát se jedná o malé náklaďáčky, kde sedíte na korbě. Mysleli jsme si, že to bude pohodlnější, ale opak byl pravdou. Těch sedmdesát kilometrů do Nungwi bylo utrpením. Zaplatili jsme, k nám nacpali ještě dalších asi dvacet lidí i s dětmi a mrtvými rybami ve kbelíku. Na korbě byl smrad a hic, ale hlavně to strašně házelo. Místy jsme jeli neskutečně rozbitými cestami, protože trasa dala-dala kopírovala cestu přes vesničky, nikoliv turisty využívané asfaltky. No, zase autentická Afrika! Aspoň je vidět, že my nepatřili mezi ty, kteří na Zanzibar přiletí, dva týdny si tam válí svoje líný zadky, pijí koktejly, bydlí v drahých hotelích a pak letí domů. Měli jsme z té cesty naklepané zadky jako řízky. Našim cílem bylo Nungwi. Vesnička v severním cípu ostrova. Zdejší pláže byly vyhlášeny nejlepšími plážemi světa asi před dvěma lety. To jsme zjistili až na místě. Po výstupu jsme trochu zabloudili a vydali se špatným směrem. Nakonec nám poradil místní pán, který provozoval útulnou kavárnu, kde jsme si na oplátku dali dobrou kávu. Pak nás taxík popovezl asi kilometr k našemu ubytování. Jinak bychom to asi hledali ještě dneska. Tím byl samostatný stylový domek s kuchyní a malou zahradou s posezením. Vedle bydlela rodina, která nám domek pronajímala. Mladší černoška a postarší Ital s malými dětmi. On velký sympaťák, ona plná díků a neustálých úsměvů. Nevíme na čem jela, ale musel to být super matroš. Ovšem starali se o to tady parádně. Hned první den jsme vyrazili na pláž, kterou jsme měli asi 300 metrů od ubytka. Cestou jsme museli projít mezi stánky, každý nám něco nabízel. Obrazy, oblečení, zážitkové tour, ale hodně i trávu, koks a další drogy. Ok, tady jsou na turisty zvyklí. A odpovídaly tomu i ceny. Nicméně koupání v Indickém oceánu bylo po celých pět dní skvělé. Hned na úvod nás přivítal pěkně neklidný příliv a silné vlny. Vyrazili jsme jim se Simi vstříc, první jsme ustáli, druhá nás smetla. Já zůstal na nohou ze všech sil, Simča letěla asi pět metrů, zvedla se a vršek plavek pryč. Do toho okamžiku jsem si naivně myslel, že vidět prsa svojí holky je jen mé výsostné právo. V tu chvíli mělo to právo celé osazenstvo pláže, hehehe. S další vlnou jsem chytil plavky a podal je sedící a choulící se Simče na kraji pláže. Opravdový příjezd králů. Nicméně voda byla úžasná, měla nějakých 28 stupňů, což pro nás bylo kafe. My jsme zvyklí na naší Otavu, která je ke koupání od nějakých 16 stupňů. Odpočinek na klidnějších místech mnoha pláží, čistá voda, bílý písek, ohromující západy slunce. Po celé dny jsme jen nabírali ztracenou energii v Evropě, neřešili čas ani další sračky. Užívali jsme si chvíle nicnedělání a klidu. Jedli jsme asi ve většině restaurací na plážích. Někde to bylo skvělé (třeba ryby a mořské plody v restauraci Blue Ocean), jinde slabší. Ochutnali jsme zde další tanzanská piva. Kromě Tuskera, které jsme pili nejčastěji, to bylo pivo Serengeti (poměrně dobré, plzeňská receptura), pivo Safari (spíše hořké, ale vodové) a pivo Kilimanjaro (nejslabší, pít se dalo pouze hodně studené, i tak chutnalo jako hořká voda). A taky víno samozřejmě! Co se nám zde opět nelíbilo, to byl přístup místních ke kočkám. Ty se samozřejmě zdržovaly v blízkosti restaurací a čekaly, co komu spadne na zem. Místní je však ignorovali, někdy je hrubě vyhnali, někdy kopli. Jako milovníci koček jsme se na to nedokázali dívat a tak jsme v místním obchodě koupili pytel granulí (divím se, že je tady vůbec prodávali) a vždy jich trochu nosili s sebou. Za těch pět dní jsme nakrmili spoustu hladových koček a nakonec granule nechali naší paní domácí. Snad v tom pokračovala aspoň nějaký ten den po našem odjezdu. Jeden den jsme při odlivu vyrazili zhruba dva kilometry po plážích až k majáku. Brouzdali se tůňkami, pozorovali kraby a hvězdice. Navštívili jsme i zdejší záchrannou želví stanici. Zajímavé místo, kde lidi zachraňují mořské želvy a vypouští je zpět do oceánu. Mnoho zajímavých informací i krmení těchto krásných tvorů. Jiný den jsme zase vyrazili na Spice tour do 30 kilometrů vzdálené farmy. I tohle byla zajímavá návštěva. Místní průvodce byl vtipný a dokonce s námi mluvil vtipnou češtinou, kterou se naučil od našich krajanů. Viděli a přivoněli si k mnoha rostlinám, které u nás doma dobře známe. Například skořice, hřebíček a mnoho dalšího koření a exotického ovoce. Vypili jsme například kokos, pro který chvíli předtím lezl zaměstnanec farmy vysoko na palmu. Po absolvování tour jsme dostali vlastnoručně z trávy, listů a květin vyrobené "šperky", kravatu a koruny na hlavu. Takto vymóděni jsme se vrátili zpět do Nungwi. Musím říct, že i přes hodně turistů, z nichž bylo dost Čechů, jsme tady dokázali zregenerovat a užít si to. Takže jo, pokud vidíte ty propagační fotky ze Zanzibaru, kde se ve vlnách houpe plachetnice při západu slunce, opravdu to má neopakovatelnou atmosféru a stojí to za to. Pravdou ale bylo, že déle bychom se už válet asi nedokázali. Další den však znamenal razantní krok spějící ke konci našeho cestování...

Den 19: Nungwi - Stonetown - Dar es Saalam (18. 7. 2018)

Náš devatenáctý den odstartoval postupný návrat domů. To, že se blíží povinnosti všedních dnů není nikdy dobré. A tak jsme ráno posnídali v restauraci na pláži a ještě si v dopoledních hodinách užili šplouchání v oceánu a silné sluneční paprsky. Vůbec se nám nechtělo sbalit si věci a mazat pryč. Když se však přiblížilo poledne, nešlo to jinak. Rozloučili jsme se na ubytování, kam už se po nás chystali noví hosté. Sedli jsme do domluveného taxíku a ten nás odvezl z úplného severního cípu ostrova až do Stonetownu. Cesta trvala asi hodinu a byla příjemná. Pohledy z okna auta na mizející krajinu začínaly být depresivní, hehe. Ve Stonetownu jsme si dali pozdní oběd v pizzerii nedaleko přístavu a pak nás čekalo odbavení na trajekt. Tentokrát bylo celkem rychlé, možná proto, že jsme zde byli s předstihem. Po hodině jsme si sedli do lodi, pozorovali početnou a rozjívenou rodinku Indů a pak už jsme svištěli po vlnách směr Dar es Saalam. Bylo mi trochu blbě. To pivko k obědu nebyl úplně nejlepší nápad, a tak jsem byl rád, když jsme loď opustili po dvou hodinách plavby. Po vyzvednutí kufru jsme vystoupili přímo do zástupu taxikářů. V praxi to vypadalo tak, že jste procházeli davem a slyšeli jen "taxi?", "taxi?", "taxi?", což mě udělalo pěkně vzteklým. Ale co, prostě chtějí člověka ulovit pro svůj byznys. Jen nikdo moc nechápal, že jsme do hotelu Safari Inn šli pěšky. Cestu jsme již znali a tak jsme se asi po dvaceti minutách hlásili na recepci. Opět nás ubytovali v posledním šestém patře, kam jsme se táhli i s kufry bez výtahu. O tom, kam půjdeme večeřet, jsme dlouho nepřemýšleli. Opět BBQ na nedalekém rohu ulic, opět stejné jídlo, opět skvělé. Tohle bylo výborné místo! Ještě jsme si koupili nějaké jídlo na zítřejší dlouhou cestu busem a šli spát. No spát. Ono se to moc nedalo, protože z venku se ozývala diskotéka a to šíleně nahlas. Nakonec se nám podařilo nějakým způsobem zabrat.

Den 20: Dar es Saalam - Nairobi (19. 7. 2018)

Tento den pro nás znamenal asi největší otravu. Čekal nás totiž přesun z Dar es Saalamu zpět do Nairobi. Znamenalo to tedy překonat trasu přes téměř celou Tanzanii, překročit hranice do Keni a dojet ve večerních hodinách do Nairobi. Vstali jsme opět brzy ráno, již po čtvrté. Příliš jsme se kvůli hluku nevyspali. Přivolali jsme si Uber, kterého ještě Simi po telefonu budila. Naštěstí v tuto hodinu byly cesty téměř bez aut a my se včas dostavili na nádraží, odkud vyjížděly autobusy společnosti Dar Express. Na ten náš se čekalo samozřejmě nejdéle. Ještě za tmy nás ovanul smrad nafty a starých polorozpadlých strojů. Nicméně náš bus sice přijel o půlhodiny později, ale alespoň se jednalo o celkem obstojný stroj. Vyrazili jsme na dlouhou cestu. Chvíli trvalo, než jsme se vymotali z Daru, ale pak již cesta poměrně rychle plynula. Řidič v černém saku poskakoval na sedačce a s velkým volantem v rukou vypadal jako dirigent orchestru. Nutno podotknout, že tenhle chlapík odřídil celou cestu, která trvala téměř patnáct hodin. Průjezd Tanzanií byl sice zdlouhavý, ale pořád bylo na co se dívat. Krásná kopcovitá krajina, malé domorodé vesničky, sluncem zalité pláně. Hluboko pod silnicí jsme v jednom místě viděli převrácený kamion. Ani jsme raději dál nemysleli na to, co by se stalo, kdyby... Čím více jsme se blížili k městu Arusha, tím častěji jsme potkávali safari džípy vezoucí lidi na safari do parků Serengeti a Ngorongoro a těžce jim záviděli, že to mají všechno ještě před sebou. V pozdním odpoledni jsme objeli masiv Kilimandžára a za soumraku dorazili na hranice. Vstup do Keni proběhl rychle a bez protahování. Při odjezdu nám zatrnulo, když autobus začal řídit jiný chlápek a téměř zboural plot. Pak se ukázalo, že náš řidič teprve běží k busu. Nevím co to mělo být, ale byli jsme dost rádi, že tenhle člověk rychle opustil volant. Cesta do Nairobi byla ještě dlouhá, ale proběhla v pohodě. Do špinavého centra jsme dorazili kolem půl deváté večer a ihned sedli do taxíku, který nás odvezl na hotel Red Buffalo, kde jsme již bydleli před několika dny. Tady jsme se příliš nezabývali tím, co budeme dělat večer. Po dlouhé a únavné cestě jsme si dali pivo a šli spát.

Den 21: Nairobi (20.7. 2018)

Poslední den jsme strávili v Nairobi. Neměli jsme žádnou chuť jet do přelidněného centra, kde bychom kromě neustálého odhánění místních neviděli nic moc zajímavého. Dopoledne jsme se proto nechali Uberem odvézt do žirafího centra. Projížděli jsme relativně lepší částí města a strávili zde zhruba dvě hodiny. Dali jsme si k snídani tousty a velmi dobrou kávu. Samotné žirafy byly opět nádherné. Bylo fajn mít možnost je nakrmit a hledět jim z metrové vzdálenosti do jejich bezelstných čistých očí, ale abych řekl pravdu, vidět tato překrásná zvířata ve volné přírodě byl nezapomenutelný zážitek. Přesto to bylo fajn. Jedna ze žiraf dala Simče při krmení i pusu, takže jsme se jim asi líbili, hehe. Pak jsme se vydali asi dva kilometry pěšky, došli do jedné z restaurací a dali si pivo. Odtud Uberem zpět k Wilsonovu letišti. V jedné z restaurací u obchodního centra jsme dali oběd a pěšky si to namířili zpět k hotelu. Vzali jsme to delší procházkou kolem místního hinduistického chrámu. Pěkná stavba, bohužel byl zavřený, a tak jsem si alespoň vyfotil hákáče na vratech, hehe. Na hotelu jsme dali chill a odpočívali. Zaplatili jsme si i další noc, protože nám to letělo až nad ránem. Něco jsme naspali, a pak šli do hotelové restaurace na jídlo. V oblasti zrovna vypadl proud, takže z toho bylo posezení o svíčkách. Opět jsme si dali kozu s ugali, kterou kuchtík udělal nevím jak. Trvalo to sice dvě a půl hodiny, ale najedli jsme se. Mezitím se svítilo ve všech budovách kolem, jen ne v hotelu. Dali jsme posledního Tuskera a zamířili na pokoj ještě hodinku pospat. Před půlnocí jsme chtěli přivolat Uber na letiště, ale nešla Wi-Fi. Pomohl nám nakonec barman, který byl už pomalu na odchodu. Zavolal svému známému taxikáři a po zhruba patnácti minutách jsme již seděli v autě na letiště...

Den 22: Lety Nairobi - Istanbul a Istanbul - Mnichov (21. 7. 2018)

Cesta na letiště proběhla v pohodě i přes to, že pravé kolo taxíku vypadalo, že už to má za sebou. Chvíli jsme hledali správný terminál, ale i to dopadlo dobře. Zde už byla fronta na odbavení zavazadel, a tak jsme se rovnou nechali odbavit. Vše proběhlo bez potíží, včetně výstupních razítek. Pak nás čekaly dvě hodiny a káva v bezcelní zóně s výhledem na temnou letištní plochu. Poslední odbavení bylo více než důkladné, dolů musely jít i boty. Pak jsme ještě hodinu trčeli na plastových sedačkách a následně jsme se nalodili do přistaveného Airbusu. Odlet v pět ráno proběhl v pohodě, na palubě jsme se uvelebili, počkali na první jídlo a pak zkusili spát. Zatímco Simča spala jako zabitá, mně se usnout moc nedařilo. Sledoval jsem východ slunce nad Etiopií a následně si užil i drobné turbulence. Na druhé straně letadla chlastali Keňané whisky, my si vychutnali výbornou snídani a kávu. Prostě servis Turkish Airlines byl excelentní. Přistání v Istanbulu proběhlo v pohodě a následně jsme čekali čtyři hodiny na let do Mnichova. Odbavení rychlé, letadlo poloprázdné. Tady jsem pocítil trochu strachu při manévru letadla nad městem. Tomu naklonění jsem moc nevěřil, ale vše bylo samozřejmě ok. Pak se ozval pilot se slovy, že pokud je na palubě nějaký doktor, ať se hlásí personálu. Snad nemá pilot infarkt, pomyslel jsem si, hehe. To nakonec jen jednomu dítěti pravděpodobně zalehly uši a křičelo na celé letadlo. Dali jsme opět dobré jídlo jako pozdní oběd nebo brzkou večeři, zapil jsem to německým pivem. Pak jsme vlétli do bílých mraků a najednou jsme šli na přistání v Mnichově. Při odbavení si mě německý celník vytáhl na další kontrolu. Nakonec mi s úsměvem vrátil pas a věta "from Czech? It´s ok..." měla asi znamenat něco jako "dobrý, ty nejsi terorista". Pár minut jsme čekali na kufry, se kterými jsme se shledali a vyrazili do čekací haly. Bylo půl sedmé večer a autobus domů nám jel po půlnoci. Probírali jsme se fotkami, jedli, odpočívali. Tři celníci kousek od naší lavičky prováděli s nějakým lumpem rekonstrukci činu (asi nějaké vloupání či co). Pak jeden z nich přišel k nám a zeptal se, zda jsme je nenatáčeli a zda mu můžeme ukázat fotky v telefonu. S tím jsme neměli problém. Jenže když jsem rozklikl poslední fotky z Nairobi, byl na nich i hákáč z hinduistického chrámu. Není asi moc dobré ukazovat německému policajtovi takové symboly, co? Naštěstí to důkladně nezkoumal a neobvinil mě z propagace nacismu, haha. Pak konečně přijel Flixbus, se kterým jsme jeli poprvé. Hrozná zkušenost. Měli jsme jízdenky, ale nešly koupit místenky. Takže jsme seděli každý jinde. Bus byl plný divných lidí a to včetně řidičů, kteří mluvili mezi sebou sprostě celou cestu. Nevím, moc profesionální společnost to asi není. Zlatí dopravci v Keni a to myslím vážně! Vystoupili jsme v pět ráno v Plzni a vlakem pokračovali domů. V osm ráno tak náš výlet definitivně skončil.

A jaký vlastně byl?

Jedním slovem skvělý. Celá tato cesta byla zážitkem a zkušeností zároveň. Dostali jsme se na místa, která jsou stále nepříliš zasažena člověkem. Poznali jsme, že místní lidé nejsou špatní a vlastně jsou stejní jako my. Jen žijí v jiných podmínkách, jiné zeměpisné šířce a mají zcela jiné starosti a priority. Ovšem, nemají to lehké. Viděli jsme překrásnou přírodu a nádherná zvířata ve volné přírodě. Je smutné, že i těchto zvířat tak rapidně ubývá kvůli pytlákům, narušení přirozeného prostředí člověkem nebo změnám klimatu. Člověk si pak uvědomuje, co vše lidstvo zničilo a bohužel ničí nadále. Je dobře, že i v afrických zemích si uvědomili, že zvířata a příroda jsou jejich jediné bohatství a začali je proto chránit. Rostoucí ceny safari sice mohou být nepříjemné, ale zase zachrání zvířata od nekonečných davů turistů. I za tu krátkou chvíli jsem si Keňu zamiloval. Je to neuvěřitelně rozmanitá země, kterou nelze celou poznat za měsíc. Velmi rádi se v budoucnu ještě vrátíme a navštívíme oblasti, kde jsme nebyli. Také v Tanzanii by bylo dobré strávit nějaký čas a poznat tamní poměry a přírodu. Zanzibar byl fajn, ale již to bylo příliš turistické. Kdybych si měl zpětně vybrat, místo pěti dnů na Zanzibaru bych volil pět dnů v keňské savaně, třeba na Baringu. Ale i na ostrově v Indickém oceánu bylo krásně, příjemný relax a odpočinek. Pokud budete mít možnost navštívit nějakou zemi v Africe, neváhejte. Afrika je drsná a kouzelná zároveň. A Keňa je skvělá volba, co se týká přírody, bezpečnosti i služeb. A až si budete stěžovat, že se u nás máme na hovno, mějte na paměti, že jsou místa, kde se mají lidé daleko hůř. Buďme pokorní k tomu, co máme a chraňme přírodu.